Lukáš Jelínek: Tatranský balzám na nervy
Není tajemstvím, že hory jsou nejkrásnější na podzim. Jen jejich zrádnost tou dobou stoupá, už kvůli vachrlatému počasí. I když takové Nízké Tatry jsou adrenalin sám o sobě.
Když jsem loni přejížděl ze severu na jih Slovenska, zaujaly mne těsně před překonáním horského hřebenu dvě malebné obce s roztroušenými dřevěnkami – Nižná a Vyšná Boca. Věděl jsem, že tam chci pár dní strávit. Letos se to povedlo. Dál už jen stačí nazout pohorky a vyrazit.
Čtěte také
Túra okolo Vyšné Boce patří k nezapomenutelným. Nejdřív projdete starou obcí, pak kolem nových srubů pro lufťáky a dál už se jen otevírá divoké údolí. Turistická značka nemá kam uhnout a vede vás přímo vzhůru mezi kopce. Jenže kudy!
Zpočátku se zdá, že se musíte protloukat bublajícím studeným potokem proto, že původní stezka zarostla. Pak vám dojde, že trasa vede vodou zcela záměrně a její autoři počítali s tím, že poutníci budou přeskakovat z kamene na kámen.
Ve chvílích, kdy zrovna nebojujete s jejich kluzkým povrchem, se vám hlavou honí myšlenka, jak často sem asi ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen. Ale ze všeho nejvíc medvědi. No ale to by tady asi bylo nějaké varování, uklidníte se.
Když se s tatranskou divočinou spřátelíte
Až skončí voda, stačí prokličkovat mezi několika vosími hnízdy a udýchat prudké stoupání. Zlidšťují je hromady borůvek kolem. Sláva! Konečně vysněný hřeben a pěšina po rovince. Jen s bojovkou v podobě absentujícího značení. Než se vymotáte ven, zakopnete o desítky hříbků praváků. V takových situacích provozuji lovy beze zbraní: nesbírám, stejně není do čeho a pro koho, ale fotím.
Čtěte také
Dobrých sedm kilometrů nikde živá duše. Jen sem tam zašumí křoví, to asi srny, jeleni a zajíci. Než se přiblížíte k horské chatě Čertovica, minete – podtrhuji, že v protisměru – několik cedulí s pěknými fotkami.
Jsou na nich rozkošní medvídci – a dvojjazyčné varování, že vcházíte do území se zvýšeným výskytem medvěda hnědého. K němu i návod pravící, abyste se v případě setkání vyhnuli přímému očnímu kontaktu a pomalu ustupovali bez gestikulace a prudkých pohybů. Kdyby stejné nápisy byly k vidění dole, strávil bych raději den v hotelové restauraci.
Abych se uklidnil, vydal jsem se v sedle Čertovica na halušky. Jenže obsluha mi vysvětlila, že je dělají ručně minimálně pro dvě osoby. A já byl sám. Takže jsem jen zaskřípal zubama a šel hladový dál směrem k nejvyššímu vrcholu Nízkých Tater, Ďumbieru. Dvě turistky v protisměru mne varovaly, že se mám těšit na vichr a kroupy. Žádný div, to samé jsem na Ďumbieru zažil o den dříve. A před deseti lety jakbysmet. Prostě místní atrakce.
Tentokrát jsem měl ale stejně jenom v plánu o kousek dál slézt Starobocianskou dolinou k hotelu. Opět ani živáčka, lidského či medvědího, pouze dokvétající louky, barvící se stromy a průzračné bystřiny. Ono totiž teprve když se s tatranskou divočinou spřátelíte a odhodíte veškeré obavy, dokážete se stoprocentně soustředit na její půvaby. A věřte, že takový balzám na pocuchané městské nervy jinde nenajdete.
Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
