Lukáš Jelínek: Prezident v paláci ze slonoviny

Tomáš G. Masaryk s Edvardem Benešem si to zasloužili prací na vzniku samostatného státu. V podobné pozici byl i Václav Havel. Pozoruhodnější je, že jistý respekt měli u nemalé části obyvatel i komunističtí prezidenti, i když šlo o pěkné ptáčky. Zjevně si vážíme už samotné funkce.

Čtěte také

Pandemie je vypouklé zrcadlo, které v nadživotních velikostech ukazuje, kdo je kdo. I kdo je Zeman a Babiš, míní filozof Němec

Přesto můžeme autory české ústavy podezřívat z jisté zlomyslnosti. Vyprojektovali prezidentský úřad coby kancelář, ve které se především podepisuje a tu a tam se z ní jde položit věnec. Zároveň ale sídlem prezidenta zůstává Pražský hrad, čnící nad všemi ostatními ústavními institucemi. To svádí k tomu, aby se nehledě na kompetence choval prezident buď jako silný lídr, anebo jako svévolný papaláš. Sociologové nespočetněkrát zmapovali, že stojíme o první variantu. Dostává se nám jí ale?

Charaktery se nejlépe poznají v krizových situacích. Podstatné se oddělí od nepodstatného a i prezidenti prokážou, co v nich skutečně je.

Slovenský vzor

Sotva vypukla koronavirová epidemie na Slovensku, vystoupila prezidentka Zuzana Čaputová po boku tehdejšího premiéra Pellegriniho. Zatímco on srozumitelně referoval o opatřeních, která je nutné přijmout, ona lidem vzkázala, že je i v těžkých okamžicích s nimi, že je nutné zachovat klid a rozvahu a že společně se dá všechno zvládnout. Chleba po slovech Zuzany Čaputové nezlevnil, přesto vytěžila ze své role maximum, aby Slováky povzbudila.

Čtěte také

Kamila Pešeková: Zuzana Čaputová, hlava státu s nejelegantnější rouškou. Už rok je prezidentkou

Český prezident před kamery předstupuje, až když se všichni ptají, kde je mu konec, nebo když jej někdo vlivný ponoukne, jako o Velikonocích kardinál Duka. V době, kdy už platila přísná karanténa, posílal herce bavit klienty domovů pro seniory. Roušku si na televizní obrazovce navlékl až jako poslední.

Věty, kterými uklidňuje veřejnost nebo kterými děkuje zdravotníkům a záchranářům, se zpravidla ztrácejí v útocích na neoblíbené novináře a opoziční politiky, včetně komunálních. Také další pasáže jeho projevů jsou skoro neměnné. Už léta přece víme, že mu leží v žaludku daňové výjimky a solární baroni nebo že bojuje za masivnější investice, zpravidla do betonářských orgií.

Přitom kdo si pamatuje Miloše Zemana před třiceti lety, vzpomíná na bystrého analytika a nápaditého vizionáře. Kdeže ale loňské sněhy jsou. Z liberála střihu německé FDP, za kterého se sám považoval, se vylíhnul národovec ochotně se stýkající s pány Konvičkou nebo Okamurou. Místo ražení cesty Evropou od Zemana slýcháme obhajobu Ruska a Číny. Když má mluvit, mlčí, když je lépe šetřit slovy, pouští si ústa na špacír.

Problémoví poradci

Není se čemu divit, že Pražský hrad připomíná palác ze slonoviny a nejčastěji o něm slýcháme kvůli prezidentovým spolupracovníkům. Třeba když poradce Nejedlý po návratu z Číny opakovaně porušil karanténu nebo když kancléř Mynář sezval přátele na zabijačku ve dnech, kdy se nedal ani pořádně vystrojit pohřeb, a už vůbec ne svatba.

Lukáš Jelínek|foto: Jana Přinosilová,Český rozhlas

Veškerou symboliku pak najdeme na fotografii ze setkání Miloše Zemana se svými poradci a krizovým štábem v Lánech. Jeden sedí natěsnaný vedle druhého, před nimi talíře s vybranými uzeninami a sýry. Roušky ale mají pečlivě na tvářích. Jestli jsou jim k něčemu, můžeme jen domýšlet.

My zase máme prezidenta. Jestli nám je k něčemu a zvedá hlas i jindy, než když bojuje za své větší pravomoci nebo zájmy východních mocností, ať si každý odpoví sám.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)