Lukáš Jelínek: Na prahu studené války

Zatímco pro dnešní třicátníky je studená válka pouhý pojem z dávné minulosti, my trochu starší tušíme, co nás může čekat. I když v jiné roli než posledně.

Do devětaosmdesátého jsme byli západní výspou sovětského bloku. Západ ale tehdy jednal vcelku předvídatelně a větší nebezpečí z Moskvy, než jakého jsme byli svědky v roce 1968, už přijít nemohlo. Teď hrozí, že co nevidět povede pomyslná železná opona na západní hranici Ruska, Běloruska a Ukrajiny, tedy opět nedaleko od nás.

Nová studená válka

Nebude nutné vymýšlet trakař, pestrý arsenál nástrojů studené války už teorie mezinárodních vztahů nabízí.

Čtěte také

Jan Fingerland: Začíná nová studená válka? Trochu ano, ale spíš ne

Na počátku té minulé byl v březnu 1946 fultonský projev Winstona Churchilla, v němž varoval před expanzí Sovětského svazu a vyzval k těsné spolupráci anglosaských národů proti hrozbě komunismu. V téže době formuloval sovětský vůdce Josif Stalin tezi o nevyhnutelnosti válek po dobu existence kapitalismu.

Podobnost se snahou Vladimíra Putina o údajnou denacifikaci a demilitarizaci asi nebude čistě náhodná. Vpád na Ukrajinu může klidně být jen prvním dílem seriálu, přičemž v dalších se mohou vyskytovat třeba Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko či Finsko.

Odhlédněme přitom na okamžik od toho, co je vojensky a ekonomicky reálné, a držme se úvah, které se mohou ruskému prezidentovi honit hlavou. Zjevně je připraven hrát vabank a je velká otázka, existuje-li v jeho zemi síla schopná jej zkrotit.

Čtěte také

Válka na Ukrajině popožene odklon Evropy od ruského plynu, dekarbonizaci ale nezastaví

Západ se může poučit z kroků minulých lídrů. V rámci dělení sfér vlivu se lze dočkat strategií zadržování i zatlačování, bude se zbrojit i závodit v dobývání kosmu. Rozdíl je jen v tom, že se bude soutěžit mezi třemi až čtyřmi aktéry. Rusko, Čína a Spojené státy jsou jasné, záhadou dosud je připravenost Evropské unie být čtvrtým u stolu.

Pamatujme ale na to, že právě evropská integrace byla vedlejším produktem studené války. Kéž by nás i nyní houstnoucí mezinárodní atmosféra nakopla k ochotě zapomenout na třenice a zabrat v přípravě společných politik i v tak citlivých záležitostech, jako je energetika nebo sociální systém.

Co se týká evropské obrany, tam se dá čekat pochod snazší cestou – k překonání mozkové smrti Severoatlantické aliance, o níž druhdy hovořil francouzský prezident Emmanuel Macron, a posílení partnerství s USA.

Každodenní realita

Pokud byla zatím řeč jen o vysoké politice kdesi nad našimi hlavami, je nutné zmínit i dopady na každodenní život v České republice. Začátkem je uprchlická vlna z východu a prudký růst cen – nejprve pohonných hmot a následně věcí na ně navázaných.

Změní se rozpočtová politika a víc peněz půjde na obranu. Rozvine se debata o návratu povinné vojny, aspoň částečném výcviku civilistů či zřízení domobrany. Bude nutné čerstvě promyslet efektivní energetický mix, ale i pilíře sociální politiky.

Rovněž sociální stát byl v minulém století na Západě odvozen od studené války, především proto, aby nestoupalo napětí mezi skupinami uvnitř společnosti. Vzroste význam politického konsensu mezi demokratickou vládou a demokratickou opozicí. Disharmonie nejvyšších ústavních činitelů ve vztahu k cizině se stane luxusem, který si nebudeme moci dovolit.

K tomu si přičtěme informační a propagandistickou válku, která bude intenzivnější než v éře před vynálezem internetu.

Lukáš Jelínek, politolog|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Neobejdeme se bez efektivního státu táhnoucího za jeden provaz s našimi spojenci a bez odpovědného občanství, v jehož rámci nebudeme ve státu vidět nepřítele, ale partnera, nebo ještě lépe hodnotu, kterou musíme sami chránit. Jak ukazuje příklad Ukrajiny, může se otřást v základech, než bys řekl švec.

Autor je politický analytik