Stáli policisté v „devadesátkách“ vždy na straně zákona? Poslechněte si tři dobové kriminální případy

„Bylo to přelomové období po velké společenské změně, která teprve kvasí. A na bezpečnostním sboru se to muselo podepsat. Odlivem lidí, přílivem nových a méně kvalifikovaných, frustrací,“ hodnotí v pořadu Jak to bylo doopravdy historik a ředitel Muzea policie Radek Galaš.

Pozoruhodný je případ ještě z 80. let. Tehdy byl ve skladu na pražském Malostranském náměstí nalezen mrtvý muž. Měl u sebe bony – tedy tuzexové koruny a západoněmecké marky. Patřil mezi takzvané veksláky.

„Podnikal ve velkém, obchodoval s ruským šampusem a na černém trhu mincí, ale sbírka nebyla nikdy nalezena,“ konstatuje historik Galaš.

Aby to nebylo tak jednoduché, objevila se poměrně brzy vyšetřovací verze. A ta souvisela přímo s estébáky. Ostatně i vyšetřovací spis potvrzuje třaskavou verzi o zavražděném muži:

Čtěte také

Devadesátá léta byla „cochcárna“. A my jsme díky tomu objevovali, co to je svoboda, říká Macháček

„Vozil lidi na mejdany do chaty soudruha Štrougala a dělal zahradníka i v jeho vile.“

Lubomír Štrougal byl komunistický politik a v letech 1970 až 1988 československý premiér. Příznačné je, že ve spise se o tom neobjevila ani řádka, ale výsledek byl prazvláštní a případ byl promlčen.

„Dodnes existuje přesvědčení, že vraždu spáchali příslušníci Státní bezpečnosti,“ konstatuje Radek Galaš a pokračuje: „Zveřejnění této verze bylo velmi odvážné. Státní bezpečnost se o tom odmítla bavit, a když měli právě oni na případu zájem, tak si ho prostě vzali.“

Ani přešetření v 90. letech žádný výsledek nepřineslo.

Zavražděný taxikář

Příběh druhý se odehrál v lednu 1990, kdy byl nalezen mrtvý „černý taxikář“, a to zhruba 150 metrů od svého vozu. „To byla první hádanka, jak od svého auta mohl tak daleko dojít,“ vysvětluje historik a připomíná: „Taxikáři byla zvláštní subkultura mezi veksláky.“

Čtěte také

Devadesátky: Erotika najednou nebyla tabu

Objevil se tehdy sice náhodný svědek, ale jeho popis byl z dálky a velmi nejasný. Bylo to navíc období amnestie, kdy se na veřejnosti objevilo velké množství lidí propuštěných z kriminálu. Případ skončil ve slepé uličce, přestože pátrání bylo několikrát obnoveno.

„Kriminalisté neměli vůbec žádné důkazy, na místě nezůstaly prakticky žádné stopy, popis náhodného svědka byl velmi povrchní a nebyl žádný motiv. A když chybí motiv, je velmi těžké hledat pachatele,“ vysvětluje historik.

V říjnu 1990 bylo vyšetřování přerušeno, poté znovu obnoveno, ale výsledek nakonec žádný nebyl.

Těla nenalezena

Příběh třetí začíná v říjnu 1991, kdy se na policii dostavila paní se sdělením, že pohřešuje svého manžela. „Přišla do bytu, kde se měla sejít s manželem, ale ten tam nebyl a v bytě byla krev, taška s jeho bundou a botami, stejně jako se svršky jejich známého,“ popisuje historik Galaš.  

Čtěte také

Dětství za normalizace, přetlak u přijímaček, dospělost v devadesátkách. Jak se žilo Husákovým dětem

Oba pohřešování patřili mezi takzvané nové podnikatele a zapojovali se do obchodu s nemovitostmi, ale rychle se zjistilo, že obchodovali s valutami, a to v řádech milionů.

Při vyšetřování se najednou na scéně objevil přímo příslušník policie, který byl podle historika rodinný přítel.

„Na místě činu byl ještě před vyšetřovateli a byl to zároveň člověk, který mrtvému půjčoval peníze. Bez jakéhokoliv dokladu o půjčce. Jednalo se o několik milionů“.

Otázky, jak mohl zasáhnout či ovlivnit vyšetřování, se nikdy nepodařilo objasnit. Nalezeni a posléze odsouzeni byli pachatelé pouze za krádež, protože těla obou mužů se nikdy nepodařilo nalézt.

Byli policisté v „devadesátkách“ vždy na straně zákona? „Jsem přesvědčen, že drtivá většina byla, našli se však i tací, kteří přešli na druhou stranu. Ale tak to bývá,“ uzavírá.policejní historik Radek Galaš.