Louis Léger, „velvyslanec Slovanů“ ve světě

Ulice jako dárek k narozeninám

Nebýt každodenního dopravního zpravodajství, jen málokdo na druhém konci republiky by věděl, že v Praze mají nějakou (auty věčně ucpanou) Legerovu ulici.

Co na tom, že jsme si její název počeštili: vzato do důsledku, možná bychom její jméno mohli vyslovovat správně francouzsky jako „Ležerova“. Tak bychom asi nejlépe uctili muže, jehož jméno nese: Louise Légera (1843-1923), významného francouzského slavistu.

Týden před jeho kulatými osmdesátými narozeninami byla na jeho počest přejmenována v Praze tehdejší Táborská ulice. Byla to asi přiměřená pocta muži, který toho na přelomu 19. a 20. století ve francouzsky hovořícím světě tolik udělal pro šíření informací o slovanském a později českém světě.

Légerovy cesty po slovanské Evropě

Studoval na College de France, kde se seznámil s profesorem slovanské literatury, polským básníkem Aleksandrem Chodzkem. Ten jej nasměroval k polštině, ale další Légerovo pařížské setkání – tentokrát s českým novinářem a politikem Josefem Václavem Fričem – jej přimělo zabývat se také českou otázkou.

Do Čech se poprvé vypravil roku 1864, v letech 1871 a 1872 v Praze dokonce žil. Cestoval po mnoha dalších slovanských oblastech (byl v Chorvatsku, Rusku, Bulharsku, Srbsku) a detailně se seznamoval s tamní literaturou – což mu usnadňovala i skvělá znalost několika slovanských jazyků.

Roku 1885 byl Léger jmenován profesorem slovanských jazyků a literatur na College de France, přednášel ale i na dalších francouzských školách a především hodně cestoval.

Znal se s Masarykem, zpochybnil rukopisy

Vypravuje se dokonce, že Léger měl zásluhu na tom, že se pražský vysokoškolský profesor Tomáš Masaryk seznámil s americkým diplomatem a cestovatelem Charlesem Richardem Cranem.

Byl to právě Crane, který Masaryka – v době, kdy se po hilsneriádě a aféře kolem rukopisů necítil v Praze právě dobře – pozval do USA, kde mohl Masaryk v letech 1900 až 1905 přednášet na Chicagské univerzitě o ruské a slovanské kultuře.

Je to nejspíš jen legenda, Masaryk znal Cranea už od roku 1896 z Prahy, každopádně všichni tři (Masaryk, Crane i Léger) se pak sešli v roce 1902 v Paříži. Mimochodem, byl to opět Léger, kdo na podzim 1911 zpochybnil pravost rukopisů v době, kdy byly zkoumány v pařížské Bibliothéque Nationale.

Romantik, po kterém přišel Denis

Léger napsal řadu knih o slovanských a českých dějinách, kterými výrazně přispěl k šíření myšlenky české a později československé samostatnosti. Légera si ale cenily i další slovanské národy, byl držitelem mnoha vysokých bulharských, srbských a černohorských vyznamenání a členem několika akademií.

Přátelil se s mnoha slovanskými (a zvláště českými) spisovateli a politiky. Louise Légera a jeho další méně známé vazby k českým zemím připomíná v pořadu z cyklu Portréty historička Doubravka Olšáková, podle které Légerovo jméno upadlo u nás v zapomnění – částečně ale oprávněně:

„Jeho pojetí dějin bylo velmi romantické a málo vědecké. Po Légerovi přišel další významný francouzský odborník na českou otázku, Ernest Denis, který ke slavistice a bohemistice přistupoval přísně vědecky. Po Légerovi zůstala v češtině jediná knížka, Paměti slavomilcovy, ve které barvitě líčí svůj životní příběh.“