„Zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch míchal pravdu s uměním. Do Prahy se vrátil zemřít

Egon Erwin Kisch
Egon Erwin Kisch

Spisovatel a novinář Egon Erwin Kisch je považován za zakladatele investigativní žurnalistiky. Historikové ale upozorňují, že jeho tvorba je spíše literaturou než objektivním popsáním reálných událostí. V těchto dnech si připomínáme sedmdesát let od jeho úmrtí.

Být při tom

Egon Erwin Kisch se narodil 29. dubna 1885 v židovské rodině v Praze. Psaní ho lákalo od mládí. Po ukončení německé reálky studoval stavební inženýrství na německé technice, germanistiku a na Wredově soukromé škole žurnalistiku.

Před první světovou válkou přispíval do pražských německých listů Prager Tagblatt a Bohemia. Uplatňoval dokonalou znalost pražského prostředí i podsvětí. Do práce ho hnala touha vše poznat a být „při tom“. Zpočátku byl zpravodajem, postupně se dostal k publicistice.


V pořadu Portréty se nad dílem Egona Erwina Kische zamýšlí historik Eduard Burget.

Patřil do okruhu pražských německy píšících spisovatelů, jako byli Franz Kafka, Gustav Meyrink, Max Brod, Emil Utitz nebo Franz Werfel. Témata hledal hlavně na periferii společnosti a pověstná byla jeho vytrvalost. „Zuřivý reportér“ (tuto přezdívku si nejspíš vymyslel sám) zároveň od mládí inklinoval k levici.

Do Prahy se vrátil zemřít

V dubnu 1911 vyšla Kischova povídka Katastrofa s podtitulem Pražský příběh, která byla vlastně první verzí úspěšného románu Pasák (1914), tehdy označovaného za „pornografické“ dílo.

Během první světové války sloužil na srbské frontě. Později se přesunul do vídeňského hlavního tiskového stanu a v roce 1919 vstoupil do Komunistické strany Rakouska. Po návratu do Prahy opět pracoval pro Prager Tagblatt, z této doby pochází jeho komedie Nanebevzetí Tonky Šibenice. V roce 1920 za velké pozornosti veřejnosti vylezl na půdu Staronové synagogy, aby hledal pozůstatky Golema.

Roku 1921 Prahu opustil a odjel do Berlína. Tam působil jako dopisovatel Lidových novin a hojně cestoval. Z cest čerpal náměty k reportážním knihám Americký ráj, Tajná Čína nebo Přistání v Austrálii. V roce 1925 vstoupil do Komunistické strany Německa.

Egon Erwin Kisch v rakouské uniformě

Po uchopení moci nacisty a požáru Říšského sněmu v roce 1933 byl zatčen, ale po intervenci československých úřadů (jako československý občan) propuštěn. Žil v Paříži a pomáhal interbrigadistům ve Španělsku. Po Mnichovu jako levicový novinář a Žid emigroval. Přes USA ho osud zavál do Mexika. Do Prahy se vrátil v roce 1946 a 31. března 1948 zemřel.

„Kreativní“ práce s fakty

Publicista Martin Cáp před časem upozornil na méně známý aspekt Kischovy osobnosti: „Smysl pro reklamu, sebeprezentace v dobových médiích i v rozhovorech s přáteli. Kisch vědomě pracoval s vlastním obrazem i sebestylizací jako metodou žurnalistické práce,“ napsal.

Historikové, kteří se zabývali obsahem Kischových „reportáží“ (například v knížce Tržiště senzací), zjistili, že jen máloco má oporu v reálných událostech. Věci se většinou odehrály jinak, než je Kisch popsal, případně jeho podíl na jejich průběhu byl jiný. „Pěkné! Ale nepravdivé…,“ napsal například pamětník revolučních událostí roku 1918 ve Vídni Guido Zamiš, když četl, jak barvitě na stejné období vzpomínal Kisch.

Kischův přístup byl „kreativní“, propojoval novinářskou práci s fakty s postupy umělecké literatury. Dokázal pracovat s funkčními odbočkami, používal humor – a nepřekonatelné byly jeho pointy.

03150784.jpeg

„Kischova manipulace s fakty byla tak přesvědčivá, že ošálil řadu seriózních autorů, kteří svými parafrázemi pomohli udělat z Tržiště senzací autobiografickou knihu s reálnou vypovídací hodnotou,“ napsal Cáp. Kisch často „testoval“ na známých vyznění svých textů a upravoval je podle toho, zda materiálu porozuměli a nakolik je pobavil.

Přeceňovaný z politických důvodů

Nekonečné diskuse se vedou o levicovém přesvědčení tohoto člena komunistických stran tří zemí. Věstník židovských náboženských obcí Roš Chodeš si v dubnovém čísle v roce 2005 například všiml, že Kisch byl snad jediným z velkých autorů pražské německo-židovské literatury, jehož jméno se smělo nahlas vyslovovat i na počátku 50. let.

„Pravda je, že patřil od mládí k levici, a na rozdíl od mnoha podobně orientovaných současníků ve svém díle nechtěl nebo neuměl reflektovat negativa komunistické praxe,“ napsal Roš Chodeš. V únoru 1948 se Kisch dokonce nechal zvolit do čela komunisty dosazeného vedení židovské obce.

„Kisch byl z politických důvodů velmi přeceňovaný,“ napsal před lety Max Brod v úvaze nad kvalitou Kischova díla. Pověst levicového intelektuála Kischovi ublížila po roce 1990 – jeho knížky vycházejí méně než před pádem komunistického režimu.