Lída Rakušanová

Neudělala Ukrajina „historickou chybu“, když v roce 1994 výměnou za garanci svojí suverenity USA, Velkou Británií a Ruskem odevzdala Moskvě dobrovolně své jaderné zbraně?

„Pokud Ukrajina vstoupí do NATO, nebudem se zlobit, hádky nejsou třeba: jednoduše Ukrajině a Evropě zastavíme plyn,“ zpíval ruský sbor v roce 2018. 

„Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!“, znělo jedno z nejčastějších hesel v srpnu 1968, když sovětské tanky přijely do Československa převálcovat pražské jaro.

Z noční můry je realita: Dobýváním Ukrajiny předvádějí ruská vojska světu, jak si kremelský vůdce představuje 21. století.

Řada scénářů se mezi politology objevila po Putinově pondělním proslovu, kterým upřel Ukrajině právo na sebeurčení. Ten nejhorší tam uskutečňuje ruská armáda právě teď.

Pro ohlášené stahování ruských vojsk od ukrajinských hranic existují jen ruská videa, ale žádné důkazy. Čeští a slovenští pamětníci si možná vzpomenou na léto 1968.

Vláda Petra Fialy má odvahu: Jako jediná v Evropě odstranila většinu proticovidových opatření, aniž by to odůvodnila vysokou proočkovaností obyvatelstva nebo opatřeními.

Spuštění nového reaktoru se odhaduje místo naplánovaného roku 2036 na první polovinu čtyřicátých let. V té době bude ovšem reaktor tohoto typu téměř zaručeně dinosaurem.

Třeba v Praze se dá tichá eroze ochoty dodržovat opatření pozorovat den ode dne. Někteří odborníci říkají, že se máme naučit s covidem žít. Zdá se, že už jsme s tím začali.

Zatímco se zájem české veřejnosti upírá na dvojjediného Jana Farského, anebo na to, jak noví ministři umí anglicky, balancuje svět na hraně konfliktu.