Libor Dvořák: Proč dostal v Bělorusku Babaryka tak vysoký trest?
Běloruský nejvyšší soud v úterý odsoudil bývalého šéfa bankovního domu Belgazprombank Viktara Babaryku k 14 letům odnětí svobody v nápravném zařízení se zostřeným režimem. Za vinu se mu klade údajná korupce, přijímání úplatků ve zvlášť velkém rozsahu a praní špinavých peněz. Babaryka byl v celé skupině souzených jediný, kdo svou vinu nepřiznal.
Je zcela zřejmé, že všichni další muži, kteří byli souzeni společně s Babarykem, učinili se soudem dohodu, že v případě přiznání mohou počítat s nižším trestem.
Čtěte také
Sám bankéř a filantrop Babaryka hned po definitivním verdiktu prohlásil, že v jeho případě podobná dohoda nebyla možná – především proto, že v intencích argumentace obžaloby se jednoduše vinen necítí, a dost!
Babarykova vina spočívá v něčem docela jiném, běloruským trestním právem alespoň prozatím nepostižitelném: loni v předvolebním období prohlásil, že „Alexandru Lukašenkovi se mohou postavit nezávislí kandidáti, kteří mají na budoucnost země odlišný názor“. Otevřeně tedy sdělil, co si o prezidentské volbě v Bělorusku myslí, a nakonec se oním nezávislým kandidátem sám stal.
Lukašenkovi jde o krk
Navíc mu jistě přitížil fakt, že kupříkladu stejně jako jiná výrazná opoziční osobnost, bývalý ministr kultury Pavel Latuška, původně patřil k Lukašenkovu establishmentu. Jenže svým jednáním v průběhu loňské prezidentské předvolební kampaně názorně předvedl, že i člověk s takovouto minulostí se nakonec může nejmocnějšímu muži země postavit. Jiná věc je, co ho to může a taky bude stát.
Čtěte také
Samozřejmě si můžeme klást otázku, jak je v současné Evropě podobné bezpráví vůbec možné. V takovém případě musíme nutně dospět k odpovědi, že kdyby Lukašenko necítil v zádech podporu Moskvy, zřejmě by si počínal méně zpupně a méně bezohledně.
A proč? Kupříkladu sociálnědemokratický poslanec německého Bundestagu Karl-Heinz Brunner je přesvědčen, že „pro Vladimira Putina Bělorusko není nástrojem nějakého nátlaku, ale výhradně možností tuto postsovětskou zemi vrátit do sféry vlivu Ruské federace a alespoň zčásti rekonstruovat Sovětský svaz“.
A jak do této konstrukce zapadá sám Alexandr Lukašenko? Zcela ústrojně: přestože se v posledních letech snažil čelit Putinovu tlaku na dotažení integrace Ruska a Běloruska do nějaké definitivní podoby, teď podobné pokusy zřejmě nadobro vzdal. Jde mu zkrátka o krk. A v takové situaci musí jít zájem jeho země a jejího lidu stranou. Což se také děje.
Právě proto musí jít skutečně nezávislé běloruské politické osobnosti stranou – a je jedno, zda se jmenují Viktar Babaryka, Svjatlana Cichanouská či Máša Kalesnikavová. Stejně jako je Lukašenkovi jedno, zda své oponenty pacifikuje exilem, či kriminálem.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
