Libor Dvořák: Čtvrtstoletí od začátku druhé čečenské války, Putinova prvního válečného dobrodružství

Čtěte také

Beslanský masakr aneb Jak Putin začal utahovat šrouby

Ruská nejvyšší místa po celou dobu tvrdí, že výchozím bodem k této druhé válce Ruska v severokavkazském regionu byly zářijové útoky ozbrojených komand na čečenské území ze sousedního Dagestánu pod velením legendárního polního velitele Šamila Basajeva, ale nesmíme zapomínat na další motivy.

K těm hlavním patří nesporně fakt, že výsledky první čečenské války z let 1994–1996 a následné Chasavjurtské dohody nakonec nevyhovovaly ani jedné, ani druhé straně. Stoupenci otce čečenské nezávislosti na Moskvě, prezidenta Dudajeva, měli za to, že v Chasavjurtu získali příliš málo svobody či alespoň autonomie.

Kdežto zpoza kremelského cimbuří se vše jevilo tak, že té svobody mají Čečenci naopak až moc a že první válka se tedy minula účinkem. Což chtěl hlavně Putin za každou cenu napravit – možná i za cenu zářijových výbuchů ruských obytných domů, při nichž zahynulo na 300 jejich obyvatel a které jsou od té doby připisovány právě jemu, aby měl argument pro obnovení bojů v Čečensku, i když do důsledku to nikdy prokázáno nebylo.

Historická ponaučení

Čtěte také

Záchrana Ukrajiny je v našem vlastním zájmu. Rusko chce, aby platilo právo silnějšího, tvrdí Fischer

Pak už následovaly další Putinovy výboje: do Gruzie, poté do Donbasu a na Krym a nakonec – jak bylo původně zamýšleno – i na celou Ukrajinu. To ovšem nevyšlo, mimochodem z jednoho dosti závažného důvodu, který by si nejen ruský prezident, ale i proputinští Rusové vůbec měli uvědomit: Rusko v čečenské válce nezvítězilo a muselo vyhledat kolaboranta celostátního formátu Ramzana Kadyrova, který zařídil tzv. čečenizaci vleklé války na severním Kavkazu – tedy potlačení nepokorných Čečenců čečenskýma rukama.

Na Ukrajině ovšem dobře ovladatelná čečenská klanová společnost neexistuje, a i když měl Putin při útoku na konci února 2022 údajně hned dvě garnitury kolaborantských vlád, tak to nevyšlo, protože Rusové, kteří se chystali proniknout do Kyjeva během tří dnů, se tam za více než dva a půl roku nedostali vůbec…

A existuje i spousta dalších historických ponaučení: krymská válka v polovině 19. století znamenala, že Rusko nezískalo nadvládu nad Černým mořem, ale naopak na dlouhá léta muselo uznat jeho neutralitu. Ještě strašnější ranou výbojné říši se stala japonská válka z počátku 20. století, která znamenala zkázu celého tehdejšího carova válečného loďstva.

Libor Dvořák|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Chloubou ruského vojenství není ani finská válka z let 1939–1940, jakož i válka afghánská, odkud v roce 1989 musel po 10 letech Michail Gorbačov sovětská vojska, neschopná afghánské bojovníky porazit, prostě stáhnout. Zkrátka a dobře – vyjma druhé světové války Rusové nejsou tak dobří vojáci, jak o sobě rádi halasně tvrdívají. O to víc by na to měli myslet dnes.

Autor je komentátor Českého rozhlasu