Kvůli epidemii se znovu objevují hranice venku i v nás, říká polská nobelistka Tokarczuková

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Olga Tokarczuková

Nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková žije ve Wroclavi, ale doma je i v polsko-českém pohraničí. Před pár dny, při příležitosti Velkého knižního čtvrtku, vyšla v češtině její kniha Bizarní povídky.

V rozhovoru pro Český rozhlas Plus připouští, že nynější epidemie může být zároveň šancí pro uměleckou tvorbu a změnit náš vztah k přírodě. Ptala se Martina Mašková.

Jak důležitou roli má česko-polské pomezí ve vaší tvorbě?
Velmi důležitou. Zajímá mě a zájem o tento region mě inspiruje při psaní. Objevuje se v mnoha knihách, ve kterých také ignoruji, že jím procházejí hranice. Velmi často se vydávám na českou stranu a snažím se uvažovat tak, jako by neexistovaly.

Uvědomuji si, že kvůli současné epidemii se hranice obnovily a zdá se mi to jako jedna z nejtemnějších, nejhorších věcí, které se mohly stát. Ukazuje se, že v okamžiku strachu, krize a znepokojení se vracejí staré návyky. Hranice se znovu staví – venku, i v nás. 

Posiluje to bariéry mezi lidmi, národy?
Myslím, že ano. Geografické a politické hranice jsou velký symbol. Ukazují, jak moc můžeme být od sebe odděleni. Právě proto, že nemůžeme zůstat v kontaktu, rozlišování na Čechy a Poláky začíná být v mém regionu zase velmi znát. Řekla bych, že pro generaci mého syna je to šok. Jeho vrstevníci si už vůbec nepamatují ty politické hranice, které ještě já mám v živé paměti. 

Zaujalo mě, že hrdinka vaší knihy, emeritní učitelka angličtiny a ochránkyně zvířat Jana Dušejková, si nás Čechy trochu idealizuje. Říká, že v Česku lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá, i kdyby chtěl…
Ano, v polském originálu knihy (Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých) Dušejková říká, že Češi jsou mírumilovný národ, že jejich jazyk se nehodí pro hádky. Vím, jaký úryvek máte na mysli. Vypráví o Češích, které sleduje z okna kuchyně a které si idealizuje. Představuje si Česko jako ideální zemi a musím říct, že řada Poláků má o Češích takovou představu. Mají pocit, že se vám všechno nějak daří, zato nám ne. Zajímalo by mě, jestli to platí i z opačné strany. Asi to bude nějaký stereotyp…

V téže knize píšete o knihkupectví v českém pohraničním městě Náchodě. Je, nebo bylo pro vás v životě nějak podstatné? 
To ne… Já jsem tam nejspíš nikdy nebyla, nepamatuji si, že bych si kupovala knížky v češtině. Náchod samozřejmě znám a moc ráda tam jezdím, ale mému srdci je asi bližší Broumov. Leží hned za hranicí a to město považuji v určitém smyslu za své, mám v něm přátele, z nichž někteří se nastěhovali i do okolních vesnic. Pobývám tam často a právě včera jsem si uvědomila, že je nemůžu navštívit, když se zase zavřely hranice. Je to opravdu velmi nepříjemný pocit. Jako by někdo něco odřízl z mé krajiny, z mého osobního prostoru. 

Vypůjčím si teď pojem z vaší nobelovské přednášky. Jak by o této situaci přemýšlel něžný vypravěč?
Řekla bych, že něžný vypravěč je velmi pozorný. Všiml by si, že to, co prožíváme během pandemie, může být velká lekce. Je to zkouška, kterou musíme složit, a ještě nevíme, jakou dostaneme známku. Důrazné připomenutí toho, že jsme součástí nějaké sítě. Způsob, jakým se virus šíří, ukazuje, že o sobě nemůžeme uvažovat jako o samostatných, na sobě nezávislých jednotkách, které můžou fungovat zcela svobodně, bez zábran, a neodpovídají za druhé. Spolu procházíme různými zkouškami, kterým se nemůžeme vyhnout.

Připomíná nám, že jsme smrtelní a křehcí, že náš život je jen okamžik a musíme ho co nejlépe využít, a že mezi námi žijí lidé slabší než my, kteří potřebují pomoc. V novodobé historii nám nejspíš nic tak silně nepřipomnělo, že máme rodiče nebo prarodiče, že společnost stárne.

I negativní věci se honí hlavou něžnému vypravěči…Tak například včera jsem přemýšlela o tom, že za této epidemie si nejsme rovni. Jsou lidé, kteří se soukromými letadly přesunou na své nemovitosti a můžou se tam před nákazou výborně chránit. Ale jsou také lidé, kteří musí pracovat v supermarketech s potravinami, lékaři a sestry, kteří jsou viru vydáni napospas.  

Něžný vypravěč by si nejspíš všiml i toho, co se děje v přírodě. Nevím, zda jste slyšela, že do opuštěných měst chodí stáda jelenů a divokých zvířat. To je něco úžasného. Příroda se nám připomíná. Ukazuje, že celou dobu také něco cítí, jen my to vidíme až v době, kdy jsme ohroženi pandemií.

Naše nynější situace mi připomněla i polské městečko Bardo s dřevěným betlémem, o kterém jste napsala, že ve vašem díle představuje přechod mezi dvěma různými světy. Možná, že v čase izolace nám taková místa evokují ještě starší dějiny… Svět, který dobře věděl, co je to epidemie… 
Ano, ano, to máte pravdu. Taková malá města a vesnice vždycky bývala útočištěm, kde se dalo přežít, bylo snadnější se tam izolovat od ostatních. Vybavil se mi Boccacciův Dekameron – kniha o velké morové epidemii v Evropě 14. století. Několik lidí se sešlo na zámku v malém městečku a vyprávěli si příběhy. Když si teď telefonuji se známými, dozvídám se, že lidé zavření doma začínají pracovat na nových filmech, scénářích, začínají psát.

Zdá se mi, že až budeme moci po odeznění pandemie jít ven, na čerstvý vzduch, scházet se s lidmi a dát si skleničku vína, zjistíme, že v tom těžkém období vznikla řada velkých uměleckých děl. Že si lidé stihli promyslet důležité věci, napsali filozofické dílo, vyřešili nějaký matematický problém, že to období klidu a útlumu ponese ovoce. Pro mnoho lidí je ta karanténa hrozná, špatně ji snášejí. Ale pro řadu jiných znamená návrat k normálnímu životu. K životu, ve kterém máme čas a místo si odpočinout, čas se zamyslet, trochu se nudit a zaměřit se na to, co je o mnoho důležitější než celý ten hektický shon venku plný extroverze. 

A to by mohlo dát i nový smysl literatuře? 
To je docela dobře možné…Třeba z toho bude nějaký nový román nebo divadelní hra. Jisté je, že po této epidemii nebude nikdo z nás stejný jako dřív. Nejen v souvislosti s vnější hrozbou, jako je hospodářská krize, recese, ale i proto, že si uvědomíme věci, na které jsme doteď nemysleli, tu křehkost života, o které jsem mluvila. Připadá mi, jako by se před našima očima odehrávaly barokní scény, obrazy s nápisem Memento mori – Pamatuj na smrt -  na které jsme už trochu pozapomněli. 

Spustit audio

Odebírat podcast

Související