Krištof Kintera: Svými kresbami glosuju svět. Visím i na toaletách
Cokoliv, co výtvarník a sochař Krištof Kintera udělá, zaručeně nezůstane bez povšimnutí. Udělal sochu kluka prevíta, který hlavou mlátí do zdi. Když ho vystavil v galerii, zaměstnanci si stěžovali, že dělá rámus, tak mohl mlátit hlavou jen v určeném čase. Taky je to víc než 20 let, kdy jeho instalace Konflikt zájmů vyhodila jističe a část expozice tehdy zůstala bez proudu. Do další galerie zase jeho výstava před šesti lety přitáhla přes 160 tisíc návštěvníků.
To, jak si vede na trhu s uměním, Krištof Kintera prý nesleduje. „Nebaví mě to a nemám na to čas. Zajímají mě jiné věci,“ říká.
„Bez peněz svět nefunguje a fungovat nebude. Ale pro mě jsou až na druhém třetím plánu. Daleko víc mě nabíjí, když vidím šťastné, usměvavé tváře, které ode mě odchází. Cítím se trochu jako lékař nebo psycholog.“
Čtěte také
Nyní má umělec v pražské galerii DOX vystaveno na 300 kreseb, na kterých pracoval více než dvě dekády. „To je zase trošku jiná moje poloha. Ty kresby jsou jistým způsobem výsledky mého pozorování světa. Je to takový deník, terapie. Glosuju tím svět.“
Své sběratele prý moc často nenavštěvuje, ale občas vídá alespoň fotografie. „Kdybych měl trochu víc času, všechno bych to rád viděl, protože to bývá dost často bizarně umístěno.“
„Jsou třeba lidé, kteří mají v ložnici nad manželskou postelí mou kresbu smetáčku s lopatičkou, tak umolousané, a je pod tím napsáno ‚Láska nebeská‘… Vím, že visím i na toaletách, protože stěn nikdy není dost,“ směje se Kintera.
Křehkost architektury
V listopadu loňského roku se na pražském Klárově objevily Kinterovy sochy brutalistních domů, na které se dívá socha dívky s holubicí, jež tam stojí už od roku 1960.
Čtěte také
„Momentálně kouká na sedm soch domů, které jsou emblematické pro to období brutalismu a socialistické architektury, k čemuž mě ta dívka přivedla, protože vznikla přesně v době, kdy tato epocha začínala. Ona drží holubici a tak se jako dívá k imaginárním lepším zítřkům. Ale oni nepřišly. Přišel spíš marasmus té doby.“
„Zároveň byla architektura paradoxně protěžovaná, vznikla spousta zajímavých domů a tento primární rozpor mi přišel hrozně zajímavý, protože rozpory a kontrasty vždycky dobře fungují v kompozicích, ať už v literatuře, nebo v umění,“ nastiňuje.
Tyto brutalistní miniatury jsou záměrně poškozené. „Chtěl jsem poukázat na to, že architektura je křehká, byť se tak netváří. Domy vypadají, že stojí navždy, ale nemusí. Někdy to může být bohužel i nešťastná hrůzná válka, která je ničí. Anebo developer, který prostě zbourá něco, co nepovažuje za důležité,“ popisuje.
Poslechněte si celé Hovory Naděždy Hávové v audiozáznamu.
Související
-
Vnímání uměleckého díla potřebujeme stejně tak jako hudbu nebo knihy, říká šéfkurátorka Kunsthalle
„Nikdy jsem muzeum nevnímala jako prostor, který by byl více pro člověka, jež si může dovolit si ta díla koupit,“ dodává. „To, co diváky odradí, je diskurz kolem umění.“
-
Vizuální informace ve své přemíře už nekultivují, ale degenerují, myslí si kurátor Otto M. Urban
Otto M. Urban je spoluautorem výstavy Bolest těch druhých, která právě probíhá v pražském centru současného umění a přináší první pohledy ukrajinských umělců na válku.
-
Umění je širokospektrální a mělo by spojovat, myslí si nový ředitel galerie v Liberci Suchomel
Historik umění a uznávaný japanolog Filip Suchomel je od března ředitelem Oblastní galerie Liberec. „Když jsem byl loni v Japonsku, říkal jsem si, že by to chtělo změnu.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
