Krištof Kintera: Malovat se může naučit každý. Umělec nemusí být dobrý v řemesle

„Sice chápu, že se musí zahušťovat, a je to i ekologičtější, ale zároveň musíme myslet na plochy, které jsou zdánlivě k ničemu. Je tam nic. A to nic je úžasný prostor pro bytí,“ dodává.

Z výstavy Krištofa Kintery|foto:Jolana Nováková, Český rozhlas

Mezi provokativní teze Kintery třeba patří, že dnešní umělec nemusí nic umět. Je prý dávno přežité, že by malíř musel umět malovat, sochař udělat perfektní bustu. „Tento evoluční krok jsme udělali už ve 20. století, před sto lety,“ vysvětluje.

„Řemeslná dovednost funguje trošku tak, že se za ní lidé umějí schovat. Takže umím dobře udělat hlavu – no a co? Řemeslná dovednost není potřeba,“ trvá na svém.

„Nemusíme jít do dějin umění, kde vidíme, že vznikaly fantastické obrazy, které v sobě mají energii. Musel umět Jackson Pollock malovat? Nemusel. V malování nijak zvlášť podle mne nevynikal. Navíc – naučit se to může opravdu každý. Je to stejné, jako když se teď rozhodnete hrát na bicí, budete každý den cvičit, tak za dva roky budete hrát v kapele,“ tvrdí.  

Umění zdarma?

Další provokativní tezí Krištofa Kintery je, že by umění mělo být pro veřejnost zdarma.

Nervous trees - Krištof Kintera, Rudolfinum|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

„To platí stoprocentně, ale teď jsme tady otevřeli Pandořinu skříňku, které by vydalo na dvouhodinový seminář, takže to musím zkrátit,“ komentuje.

Dnes si ale umělci stěžují, že nedostanou za svou práci adekvátně zaplaceno. „To ať si každý umělec zařídí, jak chce, do toho rýpat teď nebudu. Ale že mají být instituce zdarma, to je úplně jasné.“

„Protože komodita tohoto vzdělání, a záměrně používám ekonomické slovo, je tak důležitá. Jsem frustrován, jak v tom současní politici nevidí hodnoty. Takže kdyby Národní galerie a další instituce nedělaly hlouposti – otevřely do deseti hodin večer a byly zdarma –, tak se nám to za deset let strašně moc všem vrátí.“

Setrvačně věrný

Výtvarník Kintera před lety udělal z předsálí městské knihovny, které je jindy prázdné, klasickou večerku, a to se vším všudy. Výstavní prostory pro umělecké expozice rád naplňuje kabely, bateriemi, žárovkami, aby tak dal světu na vědomí, jak je naše „zasíťovaná“ společnost závislá na vysoké spotřebě energie. 

Čtěte také

Jeho ateliér sousedí s útulkem pro kočky. Díla Krištofa Kintery vznikají v bývalé továrně

„Teď asi setrvačně zůstávám věrný tomu co dřív,“ přibližuje, na čem dnes pracuje.

„Ale musím říct, že mám občas i propady – tedy jestli to, co by člověk měl dělat, jestli je důležité, takže není vše tak jednoduché, jak to vypadá. Nechtěl jsem mluvit o svých propadech, ale jen naznačit, že člověk přemýšlí o tom, co dělá, a musí se neustále utvrzovat, že je to důležité nejen pro něj, ale možná i pro ostatní.“

Lidé začínají o světě přemýšlet

Kintera tvrdí, že si všímá změn v našem myšlení, i když nerad zobecňuje. „Asi můžeme tvrdit, že je tady spousta lidí, kteří začínají přemýšlet o světě, o důsledcích chování a mění i své návyky. Tady jsem optimista, protože na mladých lidech vidím, že je zajímá, jak žijí, jak se chovají, co spotřebovávají.“

Jeho ateliér sousedí třeba s autoservisem a společnost mu při práci dělá i útulek pro kočky. Umělec Krištof Kintera již čtvrtým rokem tvoří v bývalé továrně v pražských Modřanech. |foto:Michaela Danelová, iRozhlas

Ještě větší respekt pak má k těm starším. „Opravdu – čím jsem starší, tak mám daleko větší obdiv ke starším lidem,“ přiznává.

Téma stárnutí se ho ale zatím osobně nedotýká, tvrdí, i když je podepsaný pod dvojicí pražských realizací, a sice Bike to Heaven (2013) a Z vlastního rozhodnutí – Memento mori (2011). To stojí symbolicky pod Nuselským mostem jako připomínka ztracených životů všech, kteří se dobrovolně rozhodli ukončit život.

„Už si z toho dělám i legraci, že jsem se stal jakoby funerálním pražským sochařem, protože obě sochy v sobě tuto funerální tematiku mají. Ale byla to jen shoda náhod,“ uzavírá Krištof Kintera.

Celý rozhovor pořadu Osobnost Plus najdete v audiozáznamu, ptala se Lucie Vopálenská.