Konec hlasovací mašiny. Jak se poslanci po listopadu 1989 učili svému řemeslu

Málo se ví, že svou první návštěvu v porevolučním parlamentu vykonal čerstvě zvolený prezident Václav Havel 12. ledna 1990 při své první cestě na Slovensko.

Čtěte také

Zařídil zvolení Havla prezidentem tehdejší komunistický premiér Čalfa?

Na půdě Slovenské národní rady (SNR) čili republikového parlamentu pronesl krátkou improvizovanou řeč, v níž ocenil, že se rada postupně přeměňuje z jakéhosi stroje na odsouhlasení předložených zákonů ve sbor, kde se diskutuje, hlasuje pro i proti, popřípadě je možné se hlasování zdržet.

„Začíná to připomínat parlament,“ poznamenal Havel. Je příznačné, že jeho jemný smysl pro humor v prostředí z velké části ještě tvořeném předlistopadovými „poslanci“ moc nefungoval.

Pomlčková válka

Historie ovšem prezidenta nepěkně dohnala – o pár týdnů později přednesl v parlamentě celostátním, tedy ve Federálním shromáždění, svůj návrh změny ústavního zákona o názvu státu, novém státním znaku a novém názvu armády. A narazil.

Čtěte také

„Pomlčková válka“ o názvu republiky opravdu stála na začátku rozpadu Československa, hodnotí historik Tůma

Svou zákonodárnou iniciativu předem s parlamentními činiteli neprojednal. Zjevně počítal s momentem překvapení a s pravděpodobností, že parlament mu díky jeho všeobecné autoritě automaticky odhlasuje vše, co mu hlava státu předloží.

K tomu nedošlo, parlament se skutečně začal chovat, jak mu náleželo, a trval na řádném projednání návrhu a na procedurálních postupech. Výsledkem bylo, že se rozhořel intenzivní spor o název republiky, později známý jako „pomlčková válka“.

Harcovníci a nováčci

Přitom ani jedna z částí tehdejšího „federálu“ nebyla tvořena profesionálními politiky. Těžko za ně šlo označit dosavadní kývaly a „poslanecké“ přisluhovače komunistického režimu, kteří neprošli svobodnými volbami a své mandáty získané v roce 1986 používali pouze jako převodovou páku KSČ bez možnosti zákony spoluvytvářet nebo dokonce vracet.

Čtěte také

Přispěl jsem k politické i ekonomické proměně země, vzpomíná Václav Klaus na Občanské fórum

Ale profesionály nebyli ani poslanci noví, jichž byla zhruba třetina. Do parlamentu nastoupili mezi prosincem 1989 a březnem 1990 na základě takzvaných kooptací.

To byl proces, kdy nejzkompromitovanější poslanci z řad komunistů byli na základě nového ústavního zákona odvoláni, nebo přinuceni rezignovat. Uvolnili tak své mandáty nové demokratické garnituře, tedy lidem, které navrhlo zpravidla Občanské fórum a Veřejnosti proti násilí, ale paradoxně i dosavadní strany Národní fronty, tedy kromě KSČ i lidovci a socialisté.

Jinými slovy – byl to parlament, který se rychle učil novým, ale přitom vlastně klasickým parlamentním postupům. Konečně začal vykonávat práci, která má svou vážnost a odpovědnost a samozřejmě také jistou klopotnost a zdlouhavost.

Čalfova zpráva a Klausův „opasek“

Ze střípků prvních týdnů roku 1990 stojí za pozornost mimo jiné vystoupení federálního premiéra Mariána Čalfy o stavu československé federace. Ta musela poslance zdrtit především svou délkou – premiér ji přednášel přes dvě hodiny a po zkrácení měla 60 stran.

Čtěte také

Mašek, Ježek, Stráský, Macek, Baudyš a Sokol. Příběhy pozapomenutých Politiků devadesátek

Čalfova řeč byla jakousi zhuštěnou kronikou slepé cesty mezi únorem 1948 až 1989 a svým způsobem tak variantou na Havlův slavný novoroční projev začínající sloganem „Naše země nevzkvétá“.

Mezi další pozoruhodné momenty patří seminář tehdejšího československého ministra financí Václava Klause o sestavování státního rozpočtu na rok 1990 (na začátku roku platilo rozpočtové provizorium) s typickými klausovskými špílci té doby. Naznačoval, že šetřit musí každý sám u sebe. Včetně Federálního shromáždění.

My je tady nechceme!

Důležitým tématem oněch prvních týdnů roku 1990 ve Federálním shromáždění byl také odsun sovětských okupačních vojsk z našeho území, na kterém měl v rámci parlamentu mimořádný podíl poslanec Michael Kocáb.

Čtěte také

Devadesátky BONUS: V celé Sněmovně byla jediná kopírka, která se navíc přehřívala, vzpomíná na rok 1990 poslanec Benda

Díky kooptacím se do československého parlamentu po dvaceti letech vrátila Božena Fuková. Ta patřila na podzim 1968 mezi pouhé čtyři poslance Národního shromáždění, kteří hlasovali proti smlouvě o takzvaně „dočasném pobytu“ sovětských vojsk v Československu.

Na jaře 1990 pronesla Fuková v parlamentu projev, ve kterém ocenila přístup Václava Havla a také – a to je důležité – také sovětského prezidenta Michaila Gorbačova při sjednávání této klíčové dohody o konci okupačních vojsk v Čechách.

Poslechněte si celý Archiv Plus.