Jak naše poznání pokračuje, vychází najevo, kolik z „pravd“, které jsme se učili ve škole, které nám předávali rodiče nebo které byly známé, jsou ve skutečnosti mýty.
Před časem zaujala svět kniha amerického filosofa Harryho Frankfurta s názvem On Bullsh-t. Myslím, že bullsh-t nebo bullsh-tting se dá přeložit slovem kecy, kecání.
Před lety donesla manželka nadějného mladého mykologa svému drahému pytlík sušených hříbků. Pravých italských. Mykolog nelenil, analyzoval DNA ze svraskalých plátků hub…
Jakmile vjedete do New Forest, národního parku v jihozápadní Anglii, plného lesů a vřesovišť, hned jich pár uvidíte. Totiž překrásných koní drobné postavy, jak se pasou.
V našem sousedství zničehonic vyrostly žirafy. Je jich třicet, všechny mají stejnou figuru, ale každou dekoroval jiný umělec. Jsou velké, barevné a každý si jich všimne.
V roce 1987, krátce po svém příjezdu do New Yorku, jsem šla na přednášku Elieho Wiesela. Rok předtím dostal Nobelovu cenu míru za to, že bojoval proti násilí a rasismu.
Někdy koncem 70. let si jeden český botanik – přesněji lichenolog – trpce stěžoval, že dal dohromady monografii o českých a slovenských lišejnících.
Maminka mé kámošky vystupovala z tramvaje. Nacvičeným pohybem sevřela hůl do podpaží, oběma rukama se chytila madla a chystala se sešplhat po schůdkách na dlažbu.
Školka, nad kterou bydlíme a kterou paní majitelka cynicky pojmenovala „Šťastní malí andílci“, se proměnila v jezero růžové barvy.