Iva Pekárková: Být kolektivně vinen
V roce 1987, krátce po svém příjezdu do New Yorku, jsem šla na přednášku Elieho Wiesela. Rok předtím dostal Nobelovu cenu míru za to, že bojoval proti násilí, útlaku a rasismu. Elie Wiesel byl Žid původem z Rumunska, který zázrakem přežil holocaust. Jeho nejznámější kniha Noc vypráví o hrůzách, které zažil v Osvětimi.
V New Yorku Wieselovi říkali Vaj-zel. Mohla za tím být proslulá americká neznalost cizích kultur anebo snaha nevyslovovat jeho jméno tak, aby v angličtině znamenalo „lasička“.
Čtěte také
Na dotaz z publika, jestli věří v princip kolektivní viny, Elie Vaj-zel povzdechl, pak se posluchačům podíval do očí a řekl, že ne, nevěří. Sál se nadšeně roztleskal.
Hned po přednášce mě kamarádi, američtí Židé, pozvali na večeři. Byl na ní i izraelský atašé, chlapík ve středním věku, který se musel narodit až po válce.
Cosi jsem řekla. Atašé naklonil hlavu, zaposlouchal se do mého přízvuku, pak se obrátil k Danielovi, který mě na večeři přivedl, a hlasitě se zeptal: „Je tahle ženská z Německa?“
Čtěte také
Teprve když ho Daniel ujistil, že nejsem, znovu na mě promluvil. „To se mi ulevilo,“ řekl. „Kdybys byla z Německa, musel bych tě požádat, ať odejdeš. Já s Němci nemluvím, natož abych s nimi seděl u jednoho stolu.“
„Narodila jsem se dvacet let po válce,“ informovala jsem ho překvapeně. „Při nejlepší vůli jsem s holocaustem nemohla mít nic společného.“
„Tvůj národ udával Židy,“ ujistil mě atašé a přestal si mě všímat.
Povolání můžete nechat, změnit národnost ne
I atašé byl na Wieselově přednášce, ale – i když hlasitě vykládal, jak nesmírně si váží laureáta Nobelovy ceny míru – na kolektivní vinu věřit nepřestal.
Čtěte také
Anebo, což mi připadá pravděpodobnější, naprosto souhlasil s Wieselovými slovy a na kolektivní vinu nevěřil ani on. Jen ho jaksi nenapadlo, že se tenhle osvícený přístup vztahuje i na Němce.
Kolektivní vina je potvora. Užila jsem si jí dost a dost jako řidička žlutých taxíků. Příliš mnoho newyorčanů žilo v přesvědčení, že všichni taxikáři patří k mafii a že kradou, kde můžou. Zákazníků, kteří se mě preventivně báli, nebylo mnoho, ale i tak to bylo nepříjemné. A přitom „taxikář“ není národnost nebo barva pleti.
Co zažívá můj skoromanžel, ten nejpoctivější člověk na světě, jen proto, že je původem z Nigérie a Nigerijci nemají zrovna pověst poctivců, o tom snad radši mluvit nebudu. Já jsem taxikaření mohla nechat, když už mi kolektivní vina taxikářů lezla krkem. On bude celý život Nigerijec. A Němci budou celý život Němci.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
