Iva Pekárková: Mladá třeštidla a staré zvyky

Čtěte také

Senioři jako ekologičtí aktivisté? Proč ne: chtějí míň aut, víc zeleně a empatie

Narazilo do ní, až se zapotácela, a než padla k zemi, ještě stačila narušit statiku staršího pána, který se chystal vystoupit s ní. Oba skončili ve špitále, naštěstí bez větších fyzických úrazů, zato s pošramocenou vírou v lidi.

Už je to pár let a maminka mé kámošky od té doby odmítá jezdit veřejnou dopravou. Má strach z každého hlučnějšího hloučku mladých lidí.

Samozřejmě, z jednoho takového incidentu se o chování „dnešní mládeže“ dá usuzovat pramálo. Většina rozjívených mladých třeštidel starší paní o holi k zemi nikdy nesrazila. A třeštidlo, které jí tohle provedlo, se jistě cítilo provinile. Nechtělo stařence ublížit, jen nedávalo pozor.

Jak to mají vědět, když jim to nikdo neřekne?

Fakt je, že kdyby třeštidla, ať už mladá, stará, anebo ve středním věku, dodržovala pár základních pravidel, takové věci by se stávaly málokdy. Například je dobrým zvykem postavit se při nastupování vedle dveří dopravního prostředku, ne přímo do nich, a počkat, až pasažéři vystoupí.

Čtěte také

Maláčová: Důchodci, zaměstnanci a jejich rodiny táhnou rozpočet. Je nespravedlivé po nich chtít víc

Tím se pravděpodobnost srážky výrazně sníží. Takhle mě to maminka naučila, když jsem byla malá, a podobně to nejspíš udělaly maminky většiny lidí mé generace. Spousta dnešních rodičů buď vozí děti v autě, anebo se neodváží jim přikazovat, jak si mají počínat.

Jak to pak mají rozjívená mladá třeštidla vědět, když jim to nikdo neřekne? Naše generace si ráda myslí, že je zdvořilejší a lépe obeznámená se základními pravidly slušného chování než „dnešní mladí“. Není vyloučené, že je to pravda. Není to ale naše zásluha. Prostě jsme měli štěstí a někdo nás to naučil.

Stará dobrá pravidla

Nepatřím k milovníkům dávných tradic. Stačí strávit pár let v cizí zemi a poznáte, jak lokální některé tradice jsou. Například prokletí našeho mládí: povinnost vyskočit ze sedačky, jakmile se v tramvaji objeví starší osoba. To v mnoha zemích prostě neplatí – a neznamená to, že člověku, který to potřebuje, nikdo neuvolní místo.

Jsou ale staré zvyky, které mají své opodstatnění – například nechat lidi z dopravního prostředku vystoupit, než do něj sami nastoupíme. Zdá se to logické, a přece na to většinu z nás někdo musel upozornit.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně