Iva Tereza Grosskopfová: Stále něco vozíme a přenášíme z místa na místo – nejčastěji sami sebe
Dnes chci hovořit o zážitcích z hromadné dopravy. Stále převážíme všechno možné, včetně sama sebe, sem a tam. Já cestování až tak nemiluji, ale na druhou stranu nemám ráda stereotypy. A zůstávat na jednom místě, chodit jen po vyšlapaných cestách, to člověka příliš neobohatí.
Takže se vždy na určitý čas smířím s malým prostorem dopravního prostředku i těmi, s nimiž mne osud svedl díky kusu společné cesty, dohromady. Někdy je to vskutku podivuhodná partička. A tak jsem si začala představovat ty, mnohdy zvláštní, společníky, jako postavy v mém životním filmu, postavy, které tam nějakým způsobem patří a pomáhají mi si uvědomit, kdo jsem.
Čtěte také
Je to takový trenažér. Stanu se pozorovatelem a zároveň hercem i publikem. A najednou se prostor změní, každá postava nějak zapadá do celkového koloritu příběhu. A já se vždy něco dozvím. Zážitků mám víc, ale s vámi se podělím o dva – takové, které pohladily po duši. Oba jsou z regionu tzv. „Goralie“, tedy Slezských Beskyd, konkrétně z Jablunkovska. Říká se, že tam žijí tvrdí a rázovití lidé.
No, posuďte sami: Nastupuji se svým partnerem do autobusu. Řidič najednou řekne: „Neviděli jsme se už?“ V tu chvíli se mi hlavou honí řada vzpomínek na mnohé situace, kdy různí lidé oslovují mého partnera a chtějí podpis, protože prý je známý muzikant. Takže zase stejná situace? Řidič pokračuje: „Určitě jste to vy! Už rok vozím kožený váček s penězi, který jste nechal v mém autobuse. Počkejte, hned ho najdu.“ Delší dobu nemůže váček najít.
Život je jako náhrdelník z korálků
Zvedá se ze svého místa, sahá po svém batohu, hledá a hledá, až vítězoslavně a s obrovskými emocemi radosti váček vytahuje: „Mám ho!“
Čtěte také
A partner skutečně poznává svůj ztracený váček, kde peníze nosil. Náš autobus měl sice zpoždění, ale všichni pasažéři akci sledovali a fandili nám i řidiči. Když mise skončila úspěchem, v prostoru byla cítit radost a pohoda. Od té doby jsme řidiče neviděli, ale jeho lidskost a neskutečná víra v to, že jednou najde „svého“ pasažéra, byla neuvěřitelná.
Z autobusu v „Goralii“ mám ještě další zážitek. Nastoupila jsem a uvnitř se všichni smáli a vzájemně komunikovali. A tak málo stačilo: když jste přišli a platili jízdné, řidič vás vybídl k tomu, abyste si vzali bonbón, který měl vedle své kasy. Prý je na dobrou náladu. A jakoby řekl kouzelnou formulku, ta tam skutečně panovala.
Čtěte také
Nejsme oběti, ale tvůrci. A na nás je, jak vidíme sebe, svět a co si vytvoříme. A to doslova. Může to být věčný problém, nebo zajímavá výzva, která nás posune dál. A to nám všem přeji – množství výzev a zážitků prostého lidství. Nejsme zas tak moc odlišní. A od toho, jak se díváme na sebe a svět, se odvíjí a bude odvíjet to, jací jsme a budeme my i naše okolí. Život je něco jako náhrdelník z korálků, které navlékáme sami.
Můžeme samozřejmě sedět na ostnech kaktusu, který jsme zasadili. Ale zdá se, že je to trochu nepohodlné.
Autorka je publicistka a dokumentaristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
