Iva Pekárková: O labutí věrnosti
Jak naše poznání pokračuje, vychází najevo, kolik z „pravd“, které jsme se učili ve škole, které nám předávali rodiče a prarodiče nebo které byly tak všeobecně známé, že nám je vůbec nikdo říkat nemusel, jsou ve skutečnosti mýty. Každý den praskne nějaká bublina a další pravda vezme za své.
Třeba že klíšťata na své oběti skáčou ze stromů díky dálkovému měřiči teplot. Nebo že by každý sexuchtivý muž měl nosit v klopě špendlík, aby mohl zabránit šerednému zranění své mužské chlouby. Nebo že trudníci nemají řitní otvor, a chtějí-li se zbavit zplodin metabolismu, musejí prasknout. Nebo že existuje syndrom „crack baby“, kterým trpí výlučně děti narozené matkám závislým na cracku.
Čtěte také
Pád některých mýtů člověka potěší, pád jiných zklame. A existují i pády mýtů, kterým se musíte jen smutně pousmát a zasnít se nad naivitou nebo snad magickým myšlením dávných předků.
Jeden z oblíbených mýtů mého dětství a dospívání pravil, že labutě jsou si věrné až za hrob. Zůstávají celý život spolu, a když jedna z nich zahyne, druhá zemře steskem. Naivní, co? Lidé tak nejspíš usoudili z toho, že krky dvou „zamilovaných“ labutí můžou vytvořit srdce.
Není vyloučené, že anatomicky nepřesný symbol značící srdce, tak jak se používá už někdy od 14. století a jak ho známe dodnes, by mohl pocházet právě od labutí. Labutí šíje byla svého času nezbytným anatomickým doplňkem skutečné ženské krásy… Zkrátka jsem věřila, že lidstvo podlehlo vlastním romantickým představám a nikdo nezjišťoval, jak to je ve skutečnosti.
Mýtus, který nepadl
Čtěte také
A vidíte to – zdá se, že se tenhle mýtus z velké části zakládá na pravdě. Labutě často vytvářejí nerozlučné páry, které spolu zůstávají třeba 20 let. Pokud ale jeden z partnerů přijde o život, druhý si za čas najde jiného, často výrazně mladšího partnera.
Mají to podobné jako monogamní lidé, s tím rozdílem, že letité labutí samice bývají v navazování nových vztahů výrazně úspěšnější než obstarožní labutí samci, kterým leckdy nezbude než se přidat k hejnu labutí žijících v celibátu.
Mám radost, že labutí mýtus nepadl, ne tak docela. Na lesku mu trochu ubírá fakt, že každý labutí pár vychovávající labuťata potřebuje velké vodní teritorium, pokud možno celý rybník. Zkrátka: mnohé labutě jsou spolu kvůli gruntu a nemají kam chodit na zálety.
A skoro se to bojím říct: na jihu Austrálie žije tvor, v jehož existenci Evropa nevěřila natolik, že jeho latinské pojmenování niger cygnus označovalo cosi zcela nemožného. Labuť černá ale existuje a podle výzkumů není zdaleka tak monogamní jako několik druhů bílých labutí.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
