Procházely jsme se po pláži u Sedmi sester. To jsou bílé křídové útesy v Kentu, ještě impozantnější než ty doverské. Byl odliv a kamarádka Veronika sbírala kamení a žoužel.
Už babička mi vykládala, že jsou straky děsné zlodějky, ukradnou všechno, co se třpytí. Nabádala mě, že nesmím nikdy nechat na zahradě třeba prstýnek z kočičího zlata.
Odhodlávala jsem se, než jsem napsala tenhle článek. Nechci kazit práci lidí, kteří udělali spoustu pro to, aby si společnost uvědomila, co všechno může být znásilnění.
Můj americký známý se přerazil při vystupování z autobusu. Mnoho se mu nestalo. Byl ale jako obyčejně švorc, a tak se rozhodl soudit se společností, které patřil autobus.
V Británii pátrají po chlapíkovi jménem Luke Mcinerney pro podezření z trestného činu napadení. Jde o násilný trestný čin a Mcinerney se skrývá.
Kdyby situace na Středním východě nebyla zoufalá, docela by mě to pobavilo. Totiž snahy jedinců dokázat s pomocí historických pramenů, že „Palestina“ je umělý státní útvar.
Jezdit po New Yorku ve žlutém taxíku – a být přitom ženská –, to bylo lákadlo pro novináře. Rádi se se mnou vozili pod záminkou, že se mnou dělají rozhovor o mých knihách.
Má známá Lidia, polská spisovatelka, zavítala z Varšavy do Česka zrovna v době, kdy se tu slavily narozeniny Václava Havla. Teda… zas tak moc neslavily.
V parčíku v Bruselu, na rue Locquenghien (doufám, že tuhle směs francouzštiny s vlámštinou vyslovuju správně) stojí pozoruhodná socha. Krásná dívka drží v ruce ptáka.