Iva Pekárková: Byla znásilněna! Její život skončil

Dobře se pamatuju na doby, kdy muži přemoudřele vysvětlovali ženám, že „když ji znásilnil, tak jí přece nic tak hroznýho neudělal“, „mohla si za to sama, vždyť měla minisukni“, případně „90 procent ženskejch, co hlásej policajtům, že byly znásilněný, jsou prostitutky, který nedostaly zaplaceno“. Ženy se k tomuhle tématu většinou nevyjadřovaly. Nikdo je nepustil ke slovu.

Čtěte také

Iva Pekárková: Nedobrovolný crowdfunding

Tyhle doby jsou, díky bohům, nenávratně pryč. Znásilnění se dnes bere vážně a žena, které se něco takového stalo a jde to nahlásit, má dobrou šanci, že narazí na policisty, kteří se jí nebudou posmívat ani celou věc zlehčovat. Je dokonce pravděpodobné, že se jí budou věnovat psychologové a snažit se jí pomoci, aby své trauma co nejdřív překonala.

To je skvělé.

Problém ale vidím v jiné věci: tak jako se kdysi trauma ze znásilnění zlehčovalo, v dnešní době se leckdy přehání. Prohlášení, které dnes tak často slýcháme, zní: „Byla znásilněna. Její život už nikdy nebude jako dřív.“

Pozor na samosplňující proroctví

Čtěte také

Iva Pekárková: Vypište na mě odměnu!

A já si nemůžu pomoct, přijde mi to skoro stejně ujeté jako tvrdit, že „se jí vlastně nic nestalo“. Některé ženy se z takového traumatu skutečně nikdy nevzpamatují a nadosmrti si nesou následky. Jiné se oklepou, řeknou si: „Aspoň že nejsem těhotná a nic jsem od něj nechytila,“ a za pár dní nebo týdnů už jsou úplně v pořádku. Jistě, některé to jen říkají a uvnitř si nesou zranění. Ale mnohé to tak skutečně cítí.

Jsou ženy, kterým se uleví, když se podaří násilníka usvědčit a potrestat, a jsou jiné, které touží nechat celou „epizodu“ za sebou a co nejdřív na ni zapomenout.

Iva Pekárková|foto:Kateřina Janoušková

Zkrátka: myslím si, že bychom úslovími typu „stalo se ti to a to, tvůj život skončil“, měli šetřit. Už proto, že se můžou zvrhnout v samosplňující proroctví. Zejména pokud nám je všichni opakují. Měli bychom znásilněným dívkám a ženám poskytnout veškerou podporu, kterou si přejí, ale nesnažit se je přesvědčit, že je jejich trauma hroznější, než si samy myslí. Jsou ženy, které tvrdí, že znásilnění samotné bylo nepříjemné, ale to, čím si prošly pak, traumatizující. A že kdyby to věděly, nikomu by o tom neřekly ani slovo.

Tak. To je pro dnešek všechno.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně