Iva Pekárková: A jak jim pak mám věřit…
Jezdit po New Yorku v proslulém žlutém taxíku – a být přitom ženská –, to bylo velké lákadlo pro novináře všeho druhu. Rádi se se mnou vozili po městě pod záminkou, že se mnou dělají rozhovor o mých knihách, a fotili si mě zásadně za volantem. Byla jsem pro ně v první řadě taxikářka, autorka knih pouze okrajově.
Jednou za mnou dorazil tým filmařů z německé televize. Chtěli dát dohromady hodinový pořad o ženě, která se nebojí řídit v noci taxík ve městě neproslulém svou bezpečností.
Čtěte také
Slíbili mi tisíc dolarů za to, že jim ukážu pár zajímavých míst a budu jim vyprávět o svých zážitcích. Měli na to jen tři dny. A já jsem jak na potvoru zrovna měla příšernou rýmu. Odložit natáčení, to nešlo.
A tak jsem teda filmaře povozila po New Yorku. Chrchlajíc, kýchajíc, kašlajíc, dusíc se, smrkajíc a neustále omluvně nadávajíc, vesměs neslušnými slovy, tak jak jsem byla coby taxikářka zvyklá. Filmaři, nadšení z velkoměsta, točili o sto sedm.
Jasně že jsem se těšila na výsledný produkt, ale zároveň jsem z něj měla hrůzu. Vůbec jsem nechtěla vědět, jak na něm budu vypadat.
A výsledek byl skvělý
Čtěte také
Ale světe, div se: v dokumentu jsem rýmu neměla. Mluvila jsem lidským, ne rýmovým hlasem, nedusila jsem se kašlem, nos jsem neměla do ruda odřený a mé oči nebyly podlité krví. Jen jsem kypěla zdravím.
Filmařům a střihačům se povedl zázrak. Kdybych u toho nebyla a netrpěla, nevěřila bych, že jsem měla rýmu.
A teď si vezměte, jak asi vypadal materiál, který v té době ještě vystřihovali z filmového pásu a nejspíš odhazovali na podlahu střižny. Kdyby toho se někdo zmocnil a zkompiloval z něj „dokument“ s názvem Ivina poslední hodinka, působil by výsledek velmi přesvědčivě.
Dopustili se filmaři a střihači při výrobě pořadu podvodu? Myslím, že ne. Jen si přáli, abych na televizních obrazovkách po celém Německu vypadala „jako normálně“, většinou jsem přece při jezdění rýmou netrpěla. A tak ty méně vhodné scény vystřihli.
A mě to vyděsilo. Od té doby tak docela nevěřím žádnému dokumentu či zpravodajskému pořadu. Na vlastní kůži jsem zažila, jak snadné je diváka zmanipulovat. A přitom to vlastně myslet dobře.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
![slovo_nad_zlato.jpg slovo_nad_zlato.jpg](https://plus.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/19c0a47caca04bb76b27ba3edcdf74cd.jpg?itok=1i0_J3I_)
![](https://plus.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/e2afc965669332fc5318f1eaa402a4b5.jpg?itok=i3X2CUFb)
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.