Iva Pekárková: Hříchy našich prapradědů
Kdyby situace na Středním východě nebyla tak zoufalá, docela by mě to pobavilo. Totiž usilovné snahy některých jedinců dokázat s pomocí historických pramenů, že „Palestina“ je zcela umělý, z prstu vycucaný slovní i státní útvar a „Palestinci“ vlastně neexistují.
Bible má jednu úžasnou vlastnost: najdete v ní jak potvrzení, tak vyvrácení jakéhokoli výroku. Pokud se něco snažíme dokázat za pomoci biblických citátů a ono se to nedaří, stačí objevit, že je to chyba překladu, případně zpochybnit původní význam slov anebo to hodit na písmáky, kteří text opsali chybně. Seriózní scholastikové to tak samozřejmě nedělají, ale o to víc se to hodí velkohubým polovzdělancům, kteří posvátnou knihou mávají jako praporem vlastní pravdy.
Čtěte také
Historické prameny jsou ještě o něco přístupnější všemožným výkladům než posvátná kniha, zejména pokud se nesnažíme hledat skutečnou pravdu, ale doložit svou vlastní.
Ale abych se vrátila k Palestincům: je opravdu tak důležité, jestli „Filistie“, kterou krátce okupovali Řekové někdy ve 12. století před Kristem (nebo, méně křesťanocentricky řečeno, před novým letopočtem), skutečně měla něco společného s dnešní Palestinou a její obyvatelé s dnešními Palestinci?
Ať už jsou dnešní Palestinci potomci biblických Filištínů, anebo pouze „potomci Arabů, kteří se po druhé světové válce nacházeli na území dnešního Izraele“, o dnešní Palestině ví celý svět, i když ji leckdy zná jen z úsloví „palestinský problém“.
Dědičný hřích a kolektivní vina
Dostali obyvatelé dnešní Palestiny po druhé světové válce šanci založit si vlastní stát a ten si sami moudře spravovat?
Čtěte také
Spousta mých známých říká, že ano, dostali spoustu šancí a pokazili si je svou leností a nebezpečnými názory. OK, třeba to tak skutečně bylo, možná se předkové dnešních obyvatel Gazy a Západního břehu dopustili spousty chyb i nedobrých činů. Je ale správné, aby za ně trpěli dnešní Palestinci? Příliš mi to připomíná biblický dědičný hřích.
Ostatně… málokdo pochybuje o tom, že je mezi dnešními Palestinci neúměrně mnoho zoufalců s totálně vymytými mozky, ochotných kdykoli spáchat sebevraždu, jen aby s sebou mohli vzít co nejvíc nenáviděných „bezvěrců“, pokud možno Židů. Vím taky, že spousta Palestinců, kterým se podaří uniknout do svobodnějších zemí, si po celý život zachová nenávist tak prudkou, že oslavují každý násilně ukončený život svých nepřátel.
Znamená to ale, že je potřeba s každým Palestincem jednat tak, jako by se i on byl ochotný kdykoli vyhodit do povětří? To mi silně připomíná princip kolektivní viny.
Ne, netuším, co si s nelehkou situací počít, uspokojivé řešení mě nenapadá. Jen připomínám, že se my, lidé hrdí na své křesťanské a evropské hodnoty a demokratické myšlení, v případě „izraelsko-palestinského“ problému často necháme unést a na své hodnoty zapomeneme.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
