Iva Pekárková: Třetiči a klimatické změny
Už od sedmdesátých let minulého století chodí za mým kamarádem Daliborem, vynikajícím matematikem, pánové (vždycky jsou to pánové) vyzbrojení listem papíru, pravítkem a kružítkem a s nadšením volají, že to vyřešili.
Chodívali za ním na univerzitu, kde učil, a teď, když už je v důchodu, chodí za ním domů. Dalibor jim pokaždé udělá kafe (klasického českého turka, jiné neumí a neuznává), trpělivě s nimi probere jejich „objev“ a vysvětlí jim, že je mu líto, ale trisekci úhlu vážně nevyřešili. Už v devatenáctém století bylo jednou provždy matematicky dokázáno, že tři antické konstrukční problémy – kvadratura kruhu, duplikace krychle a trisekce úhlu – jsou s pomocí pravítka a kružítka neřešitelné.
Čtěte také
Pánům pohasne nadšený plamen v očích, něco zabručí… a většinou se po čase dostaví znovu, s ještě lepším řešením.
Tihle třetiči, jak jim přezdívají matematikové Daliborovy generace, byli obyčejně odchovanci prvorepublikových reálných gymnázií, ale našli se i o dvě generace mladší. Všichni chodili v oblecích a chovali se zdvořile, všem (říkal Dalibor) smrdělo z pusy.
A ještě jedno měli společné: vytrvalou neochotu – nebo spíš neschopnost – se smířit s faktem, že s pomocí pravítka a kružítka úhel neroztřetíte, ani kdybyste na tom bez oddechu makali sedmdesát let. Matematika je exaktní věda a ožulit ji nelze. Dalibor jejich zabejčenost připisuje jisté nedovzdělanosti a hlavně neodbytné touze uvěřit, že celoživotní práce na třetění úhlů přece nemůže nepřinést výsledky.
„Tak to přece být nesmí!“
Čtěte také
V porovnání s Daliborovými třetiči se „skeptikové“, kteří odmítají uznat, že se Země skutečně musí připravit na velké klimatické změny, jeví ještě docela rozumní. Ekologie a klimatologie nejsou tak exaktní vědy, jak by si přály být.
Jejich výsledky ponechávají určitý prostor pro výklad. Zatímco matematik může s jistotou říct, že dvě a dvě jsou čtyři a že s pomocí pravítka a kružítka úhel neroztřetíte, klimatolog může jen udávat procenta pravděpodobnosti, že se ve svých závěrech nemýlí. Klimatičtí „skeptikové“ (jedinci, kteří udělají všechno pro to, aby děsivým závěrům vědců uvěřit nemuseli) mají mnohem víc manévrovacího prostoru.
Navíc těmhle disciplínám málokdo rozumí, a tak jsou závěry vědců pro mnohé z nás otázkou víry. A jako lidstvo máme tendenci špatným zprávám nevěřit, vždyť první reakce většiny z nás na informaci o tom, že nám umřel někdo blízký, nebo že máme nevyléčitelnou chorobu, zní: „Ne! To není pravda!“
Klimatické „skeptiky“ moc dobře chápu. Ale považuju je za zbabělce, kteří se nedokážou podívat pravdě do očí. A možná i za sobce toužící dál ničit planetu a netrpět pocity viny.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
