Jsou nádherní. Andělsky bílí, ale přitom za letu lehounce zeleně prosvítají, jako by je někdo vypral v pračce s jednou zelenou ponožkou. V Austrálii jich uvidíte spoustu.
Najdete je jen na několika místech na Zemi. Nevypadají nijak zajímavě: takové kamenné bochánky, většinou hnědé nebo našedlé, vytvořené činností mikroorganismů.
Před pár dny můj skoromanžel K. vedl se Zogi dlouhý rozhovor po sociálních médiích. Je Zogiin strejda, a tak má jeho slovo velkou váhu.
Mé první setkání s tímhle proslulým tvorem bylo ještě smutnější. Visel za zadní nohy na stromě a ožíraly ho vrány. Pod ním byla hromada kostí, nejspíš taky z dingů.
Nadosmrti nezapomenu na nadšený hlas průvodkyně, která nás provázela po nádherné krasové jeskyni, tuším, na Mallorce.
Když jsem odjížděla do Austrálie, kladlo mi hned několik lidí na srdce, ať si dám veliký pozor: Austrálie je ten nejnebezpečnější kontinent na světě.
Snad na každém parkovišti pro karavany v Západní Austrálii je i cedule s prosbou: „Užívejte si dovolené, a než odjedete, přesvědčte se, že tu po vás nic nezůstalo.“
To se tak řítíte rychlostí 110 km za hodinu mezi alejemi eukalyptů a subtropickým křovím, klokany vidíte jen na cedulích a po pár hodinách vás začnou napadat podivné věci.
„Je Austrálie daleko od Evropy, anebo je Evropa daleko od Austrálie?“ Tahle otázka mě napadla krátce nato, co jsem, poněkud zničená, vylezla v Sydney z letadla.