Iva Pekárková: Takoví krásní ptáčci
Jsou nádherní. Andělsky bílí, ale přitom za letu lehounce zeleně prosvítají, jako by je někdo vypral v pračce s jednou zelenou ponožkou. V Austrálii jich uvidíte spoustu. Zdržují se ve velkých hejnech a dovedou být hluční. Mluvím o papouších jménem kakadu žlutočečelatý.
Tak jako ibisové australští, majny obecné a spousta dalších ptáků se i kakaduové v hojném počtu přestěhovali do velkých měst, kde se živí… no ano, vybíráním popelnic, žebráním pod stoly v restauracích, případně drobnými loupežemi. Místní obyvatelé, sledujíce jejich počínání, k nim ztratili úctu.
Čtěte také
Australané, i naturalizovaní, jsou ale zdvořilí a nechtějí kazit radost zelenáčům, kteří zrovna přijeli a jsou z těch nádherných ptáků úplně na větvi. A tak mi Vlasta prozradila jen to, že jim kakaduové žlutočečelatí sklízejí citrony, z každého vyzobou semínka a zbytek zahodí. Neprozradila mi, že jí jednou, když odjela na dovolenou a přestala je krmit, kakaduové rozebrali barák: vylámali rámy oken a dveří, rozklovali trámy. A Alena mě sice varovala, že kakaduové kradou jídlo, ale neřekla mi, jak agresivně.
Okřídlené bestie
A tak jsem nevěřila vlastním očím, když na nás – jen a jen mou vinou – kakaduové zaútočili. Seděly jsme před restaurací, obědvaly a mě nenapadlo nic lepšího, než věnovat drobeček smažené kůrky majně, která poskakovala po stole.
Čtěte také
Pak byl pět vteřin klid a pak se obloha zatměla bílými křídly s nádechem zelené a na stole přistálo asi tak třicet papouchů kakadu. No dobrá, když jsem si později prohlédla fotky, seznala jsem, že jich bylo pět, ostatní nás jen zpovzdálí pozorovali, ale bylo to děsivé. Dokud seděli papouši sto metrů od nás na eukalyptu, byli malí, velikostí tak někde mezi špačkem a holubem.
Když se slétli na náš stůl, nabyli rozměrů urostlých foxteriérů. Jeden vzal Alenu pařátem do prsou, druhý se ji pokusil polít kečupem, třetí jí skřehotal pět centimetrů od nosu. Mě si nevšímali, nejspíš proto, že jsem se na rozdíl od ní ani nepokusila naše jídlo bránit. Jakmile nás zahnali od stolu, uklidnili se. Pak vcelku způsobně poobědvali. Jeden dokonce baštil vidličkou.
A protože tohle byla Austrálie a Australané jsou zdvořilí, nedostala jsem vynadáno. Pouze mi vysvětlili, že by nás ptáci nechali na pokoji, kdybych nedala drobeček majně. Takhle viděli příležitost, jak si dát do zobáku, a tak jí využili.
Tyhle nádherné zákeřné potvory se vážně podobají lidem.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
