Klára Vlasáková: Uctěme Horákovou každý po svém, stádnost není třeba

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Studentka na Karlově mostě drží portrét Milady Horákové při příležitosti 70. výročí její popravy

Dne 27. června uplyne sedmdesát let od popravy právničky, feministky a socialistky Milady Horákové.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz.

Zatímco to vypadá, že se pozornost stáčí spíš na její smrt v politicky vykonstruovaném procesu (několik institucí včetně Národní galerie, Právnické fakulty UK nebo FAMU projevilo zájem zapojit se do kampaně sdružení Dekomunizace, které rozvěšuje plakáty s fotografií Milady Horákové a nápisem „Zavražděna komunisty“), pojďme si připomenout, že Horáková byla za svého života nezastupitelnou osobností a zasloužila se o řadu zásadních posunů.

Byla členkou Československého červeného kříže nebo Ženské národní rady. Fungovala jako poslankyně v Prozatímním národním shromáždění, angažovala se v otázkách sociální spravedlnosti.

Historičky Marie Bahenská, Libuše Heczková a Dana Musilová ve své knize o ženské práci zdůrazňuji, že Horáková patřila ke generaci aktivních žen, které těžily ze vzdělávacích možností a nových zaměstnání na pracovním trhu. Tyto ženy podle nich už považovaly profesní kariéru za trvalou součást své identity a manželství pro ně nebylo určující – přistupovaly k němu jako ke svazku dvou rovnocenných osob.

Přijmout jeden mustr?

Horáková byla výraznou feministickou osobností. Mimo jiné dlouhodobě připravovala rodinný zákon, který zrovnoprávňoval muže a ženy, což byl ve své době významný počin. Tragickým paradoxem ovšem je, že zákon začal platit v tentýž rok, kdy byla Horáková popravena. Alena Wagnerová, autorka zabývající se ženskou otázkou před rokem 1989, zdůrazňuje, že rodinný zákon stejného emancipačního dosahu začal v západním Německu platit až v roce 1977.

Právě v zásluhách Milady Horákové, její statečnosti a silném smyslu pro otázku sociálního vyloučení spočívá její odkaz. Je tak podle mě škoda, že řada významných institucí zareagovala na výročí jejího zavraždění tím, že se spolkem Dekomunizace zdůrazňují v pasivním tvaru to, že byla „zavražděna komunisty“.

Více by se mi líbily plakáty jako: Velká česká feministka, Bojovnice za rovnost, Odvážná politička. Namísto všech možností akcentující činorodost Horákové vídáme kolem sebe tu, která její odkaz zvláštně znehybňuje.

Ale samozřejmě: do hesla na plakátě nejde narvat celý život, zvlášť tak bohatý jako ten Horákové. Navíc bychom přece měli mít možnost uctít památku způsobem, jaký si zvolíme. A pro někoho může být zásadní Horákové poprava, pro jiného její politická aktivita a je to tak v pořádku.

S tím vším na paměti pak ovšem zarážejí vyjádření zástupce sdružení Dekomunizace Michala Gregoriniho, který v rozhovoru pro iRozhlas tvrdí, že ho zaskočilo, když plakát nevyvěsila Filozofická fakulta. Ta chtěla vyvěsit pouze portrét Horákové, nikoli však s nápisem „Zavražděna komunisty“. Podle Gregoriniho by to vypadalo „alibisticky“ a Filozofická fakulta za svůj přístup schytala na sociálních sítích kritiku.

Nicméně: pokud se spolek Dekomunizace odvolává na zločiny spáchané v 50. letech, kdy se trestaly odlišné názory, proč je pro ně nepřijatelné, když chce někdo uctít památku Horákové odlišně? Skutečně je nutné přijmout jeden mustr a ty, kteří chtějí vytvořit vlastní připomínku, obviňovat z alibismu? Je rok 2020 a žijeme v demokratické zemi. Milada Horáková byla spolu s řadou dalších popravených v 50. letech silnou, inspirativní osobností. Uctěme ji každý po svém – stádnost není třeba.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka