Klára Vlasáková: Proč je potřeba status umělce a nestačí jen kosmetické úpravy současného stavu

Co status umělce vlastně je? Jde o legislativní opatření, které má pracujícím v kultuře umožnit, aby se důstojně uživili. Prakticky se jedná třeba o podporu v případě, že člověku kvůli nemoci nebo třeba rodičovství silně poklesne příjem, status se může týkat také sociálního a důchodového pojištění, daní nebo autorského odměňování. 

Čtěte také

Ondřej Konrád: Resuscitovaná kultura. Aspoň částečně

Každá ze zemí, která status umělce schválila, pojala opatření podle svého. Někde kladou větší důraz na sociální a pracovní podmínky, jinde zase na férové odměňování. Ačkoli status umělce může cílit i na zaměstnance a zaměstnankyně, jeho hlavní pozornost je upřená na osoby na volné noze.

Umělci a umělkyně často nejsou na volné noze proto, že je to pro ně výhodné nebo že o to hodně stojí, ale proto, že jim prostě nikdo nenabídne zaměstnaneckou smlouvu. Pracovat „na sebe“, což s sebou nese řadu nejistot a nevýhod, je běžné v divadlech nebo médiích, a to i těch veřejnoprávních.

Čtěte také

Slovo tolerance mě už štve. Nemám pocit, že žiji tak, že bych měl být někým tolerován, říká herec Krejčík

Když se člověk ponoří hlouběji do problémů jednotlivých oborů, je div, že se debata o nutnosti statusu umělce neotevřela už před lety – a že česká kultura vlastně vůbec nějak funguje. O ekonomické situaci lidí z divadel se hodně mluvilo loni, kdy třeba z ankety mezi tvůrci a tvůrkyněmi vyplynulo, že průměrný měsíční příjem za režii je 24 tisíc hrubého, výše hereckého platu v angažmá činí 21 tisíc hrubého. To je částka, ze které si člověk často nezaplatí ani nájem. 

Jiné obory na tom nejsou o moc líp. Z výzkumu, který v loňském roce provedla Asociace spisovatelů spolu s Obcí překladatelů a Překladateli Severu zase vyšlo, že jen 5 procent spisovatelů má za psaní pravidelný příjem a čtyři pětiny z oslovených si vydělávají méně než 5000 korun měsíčně. Jen 10 procent překladatelů má z překládání příjmy, které by převyšovaly jejich výdaje.  

Ještě není pozdě 

Čtěte také

Až jedno procento rozpočtu na kulturu a daňové zvýhodnění pro dary, popisuje plány koalice Baxa

Klišé o tom, že umělci a umělkyně tvoří proto, že zkrátka musí, a peníze jsou pro ně vedlejší, bylo snad mnohokrát vyvráceno, ale pro jistotu: „Důstojné životní podmínky jsou jedním ze základních lidských práv a umělci si je zasluhují stejně jako jakákoli jiná pracovní skupina.“ Tak to popsala v rozhovoru pro Salon Práva Anna Štičková podílející se na vyjednávání o podobě statusu umělce a jde o jasné sdělení, které bychom si měli opakovat pokaždé, když se vynoří nesmysl o hladovějícím umělci, který v bídě vytváří ty nejlepší věci. 

Ministr kultury Martin Baxa se v rozhovoru pro Lidovky.cz na jaře vyjádřil, že status umělce chce vyřešit novelou zákona o některých druzích podpory kultury. To je však podle řady odborníků a odbornic málo. 

Závazky vyplývající z Národního plánu obnovy to sice na oko pokryje, ale zároveň se toho pro odvětví příliš nevyřeší. Status umělce by totiž mnohem spíš potřeboval samostatný zákon. Ačkoli je naděje na to, že ministerstvo kultury bude chtít status umělce skutečně dotáhnout, malá, tak stále žije. Pokud by se to podařilo, šlo by o krok, kterým by se Martin Baxa zapsal jako někdo, kdo skutečně chápe problematiku svého rezortu a řeší ji. Ještě na to není pozdě.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka