Když ztichl socialistický hlas pravdy... Stanice Vltava plnila po srpnu 1968 éter propagandou

Vysílání Vltavy se stalo terčem mnoha vtipů… Tento je z časopisu Zítřek z ledna 1969, autorem byl slovenský spisovatel a karikaturista Marián Vanek
Vysílání Vltavy se stalo terčem mnoha vtipů… Tento je z časopisu Zítřek z ledna 1969, autorem byl slovenský spisovatel a karikaturista Marián Vanek

O úloze Československého rozhlasu po 21. srpnu 1968 byly popsány stovky stránek. Stranou ale zůstává rozhlasové vysílání na podporu okupace, šířené na naše území z vysílačů z Polska a bývalé NDR. V paměti posluchačů zůstává hlavně jedna stanice – Vltava.

Čeští posluchači ji kvůli (zpočátku) chatrné výslovnosti hlasatelů překřtili na Fltafu a většinou ji neposlouchali. A to byla chyba. Kdo Vltavu poslouchal, ten se v letech nastupující normalizace tolik nedivil…

Těžký německý přízvuk řady hlasatelů Vltavy naznačoval, odkud tento „socialistický hlas pravdy“, jak se stanice nazývala, vysílá. A bylo i jasné, na které straně stojí. Hned v prvních dnech několikrát opakovala prohlášení moskevského TASSu, podle něhož „se straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky obrátili na Sovětský svaz a ostatní členské státy se žádostí o poskytnutí bezodkladné pomoci bratrskému československému lidu včetně ozbrojených sil“.

Vltava není naše!

V krátké době se na nárožích objevily nápisy „Vltava není naše“ a před informacemi této stanice varoval československý tisk i rozhlas. Ultrakonzervativní, téměř stalinistický slovník Vltavy způsobil, že tato stanice „předjížděla zleva“ i prookupační názorový proud, který se opatrně formoval na české politické scéně.

Odkud se vůbec Vltava vzala? To se možná dozvíme, až budou přístupné všechny moskevské archivy. Zatím jsou k dispozici jen ty německé, ve kterých toho moc není. Některá klíčová rozhodnutí nejspíš písemnou formu vůbec neměla. Proč se Vltava jmenovala Vltava a proč byla celá akce svěřena Německé demokratické republice, nevíme.

Od května do června 1968 se v sídle východoberlínského zahraničního vysílání zformovala česká a slovenská redakce, která od poloviny července vysílala denně čtyři patnáctiminutové pořady.

Desetičlenný tým složený z Němců vysídlených po roce 1945 z Československa nebo z českých Němců, kteří se do NDR legálně vystěhovali na počátku šedesátých let, případně z východoněmeckých studentů, kteří studovali v Praze a byli o prázdninách doma, se brzy rozrostl – to když bylo jasné, že Moskva vyřeší „pražský problém“ vojenskou invazí, na jejíž podporu bude vysílat berlínský rozhlas v češtině a slovenštině.

V dobách největší aktivity měla redakce Vltavy zhruba sto redaktorů. Aby ne, když od 21. srpna vysílala denně od pěti ráno do půlnoci.

Imperialistická propaganda

Vltava svým programem téměř výhradně reagovala na události v Československu. Základním východiskem bylo, že po 21. srpnu 1968 je nutná celková přeměna československého tisku, rozhlasu a televize. Proto se Vltava zpočátku omezovala výhradně na politické zpravodajství a komentáře. Jen výjimečně se ve vysílání objevovaly informace z kultury nebo sportu – a když, měly silný politický podtext.

Pro potřeby členů předsednictva Ústředního výboru KSČ v Praze se pořizovaly pravidelné svodky, ze kterých vyplývá, že asi 35 % vysílacího času Vltavy zabírala bezprostřední problematika Československa. O zbytek vysílací doby se dělily komentáře a zpravodajství bez přímého vztahu k ČSSR, zahraničně politické zpravodajství a pořady nepřímo se dotýkající i Československa, například hodiny úvah a komentářů o různých modelech socialismu.

Členové a kandidáti předsednictva Ústředního výboru KSČ dostávali každé dva týdny souhrnnou zprávu o tom, co v posledních dnech vysílala Vltava. Tyto monitoringy se dodnes uchovaly v archivech

Odvysílané pořady byly během dne několikrát opakovány, což ve stanici, kde neexistovalo živé vysílání, nebyl problém – předtočené bylo úplně vše, včetně zpráv vždy v celou hodinu.

Během půlročního vysílání Vltavy nedošlo ani náznakem ke zmírnění negativního tónu vůči domácím československým médiím. Českoslovenští novináři byli podle Vltavy součástí kontrarevolučního podzemí, podporovali socialismu nepřátelské síly a psali ideologické polopravdy či nepravdy.

„Pelikán udělal v televizi doupě kontrarevoluce. Čertovy rohy koukají z československých novin,“ zaznělo na Vltavě 19. října 1968. A ještě koncem ledna 1969 Vltava vysílala názor, že československá média „rozněcují nepokoje, soustřeďují pravičácké živly a navazují na imperialistickou propagandu“.

Rozhlasová demagogie

Nejčastěji byly za kontrarevoluční nebo protisocialistické označovány deníky Práce a Svobodné slovo, z týdeníků pak Reportér, Zítřek, Listy a Svět v obrazech.

Ve vysílání Vltavy nebyla nouze o skutečné perly. Třeba: Půlstoletí existuje ve světě socialismus. Feudálové, pučisté, demokrati a imperialisté se snažili ho zničit. – Nemiluješ-li SSSR, jsi kolaborantem imperialismu. – V ČSSR není žádná osobní svoboda; alespoň ne pro ty, kteří chtějí, aby po slovech o proletářském internacionalismu následovaly činy. – Kontrarevoluční propaganda navazuje na Freuda. – Vycvičení vrazi z NSR už vtrhli do ČSSR a zatýkali komunisty… A tak dál.

Hodiny rozhlasové demagogie, která otravovala éter až do 12. února 1969. Tehdy Vltava utichla. Nikdo u nás se k ní nehlásil – slogan „Vltava není naše“ vyhovoval i komunistickým „ultras“; všichni se mohli tvářit, že jde o import z NDR.

„Pobyt vojsk v ČSSR bude oprávněn, i když vnitropolitická situace v ČSSR bude plně stabilizovaná,“ padlo na Vltavě na podzim 1968. Slova prorocká – sovětská armáda zůstala na našem území třiadvacet let. Ale i v mnohém dalším se Vltava nespletla.

Kdo byl na jejích vlnách vystaven kritice, toho po roce 1969 čekala zpravidla nejistá budoucnost. Pozornému posluchači – a takových bylo málo – neušlo, že některé formulace z komentářů Vltavy se později objevily i v nechvalně známém Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti a staly se součástí školní výuky v občanské nauce.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související