Když přijel ruský válec. Pražské povstání zkrátilo boje v Evropě nejméně o týden

Historické záběry z konce 2. světové války
Historické záběry z konce 2. světové války

Postup spojeneckých vojsk, zprávy o německé kapitulaci a smrt Adolfa Hitlera – právě tyto momenty byly patrně hlavní pohnutkou povstání, které vypuklo spontánně na mnoha místech.

Přípravou povstalecké akce se v závěru války zabývala exilová vláda v Londýně i domácí odboj. Žádost o zásilky zbraní a převelení 311. československé bombardovací perutě na podporu povstání však byla zamítnuta s ohledem na sovětskou operační zónu v tomto prostoru.

Jednání se Sověty bylo neúspěšné, neboť případné osvobození českého prostoru zevnitř odporovalo jejich politickým cílům.

Přípravou povstání se od února 1945 zabývali odbojoví důstojníci v Praze. Ti se orientovali na podchycení vlasteneckých příslušníků policie, četnictva, vládního vojska, hasičů, Sokolů či bývalé finanční stráže.

Počátkem května se zformovalo Velitelství Alex, v jehož čele stál generál František Slunečko, a vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš v čele s generálem Karlem Kutlvašrem.

Ještě předtím, 29. a 30. dubna, vznikla ze spolupráce všech složek politického odboje Česká národní rada. Jejím předsedou se stal profesor Albert Pražák, místopředsedou komunista Josef Smrkovský.

Začalo to v rozhlase

Povstání zasáhlo prakticky celou okupovanou část dnešní České republiky, avšak vznikala pouze jednotlivá ohniska, která se nepropojila.

Již koncem dubna vzrůstaly v Protektorátě protiněmecké nálady. Partyzánské akce, kterých se zúčastnilo asi 8000 partyzánů v 95 oddílech, narušovaly především dopravní systém. Rovněž se množily sabotáže a začala se utvářet síť ilegálních národních výborů.

První otevřená protinacistická vystoupení se objevovala především ve městech (Přerov, Nymburk) a v lokalitách, kde operovaly partyzánské skupiny – na Vysočině, v Podkrkonoší, na Berounsku. Většina z nich však byla nacisty brutálně potlačena. Udržela se pouze ta, která vypukla v blízkosti fronty (Vsetín, Plzeň) nebo měla podporu partyzánů (Příbram, Beroun).

Povstání v Praze začalo v sobotu 5. května. Vypuklo živelně – už od rána přestal rozhlas vysílat v němčině a hlásil pouze česky, povstalci začali odzbrojovat jednotlivé německé vojáky a strhávat německé nápisy.

Ozbrojené boje začaly zápasem o budovu rozhlasu, kterou se nacistické vedení pokusilo obsadit, a přimět tak hlasatele k poslušnosti. Díky momentu překvapení se povstalcům podařilo získat podstatnou část středu města a částečně se ozbrojit ukořistěnými zbraněmi.

Praha v květnu 1945

Komunisté Američany v Praze nechtěli

Přestože Němci stále drželi řadu městských čtvrtí především na levém břehu Vltavy, stala se Praha neprůchodnou a nepoužitelnou pro jejich ústupové plány.

Proto ráno 6. května zaútočily na povstalce jednotky SS z okolí Prahy a blížil se i předvoj mohutně vyzbrojené ustupující Schörnerovy armády, proti níž slabě ozbrojení Pražané neměli mnoho šancí.

Ještě v noci na 6. května vyrostlo proto na obranu města na 2000 barikád, které hájilo přes 30.000 povstalců. Zároveň pražský rozhlas opakovaně žádal o pomoc.

Na výzvu zareagovaly jako první jednotky Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Vlasova, které se nacházely jihozápadně od Prahy. Jejich akce byly účinným zásahem do boje proti Němcům v západních a jižních částech Prahy. Mimo jiné ochromily činnost německého letectva v Ruzyni a zabránily bombardování města.

Česká národní rada však odmítla uznat ROA za svého spojence (jednalo se o armádu vyzbrojenou Němci), a tím jí potvrdit účast na boji proti nacismu, což vedlo k jejímu odchodu z města.

Zdravotnice pomáhají zraněným během Pražského povstání

Současně probíhala řada diplomatických jednání londýnského exilu, jejichž cílem bylo přesvědčit americké velení o nutnosti zásahu do bojů o osvobození Prahy. Američané se však rozhodli pro dodržení dohod s Rudou armádou, podle nichž byly Čechy sovětskou operační zónou.

Rudá armáda, která zahájila Pražskou operaci 6. května, se v té době ještě musela probojovat přes Krušné hory. Američtí vyjednavači sice už 7. května byli v Praze, ale Česká národní rada, ovládaná komunisty, jejich pomoc odmítla.

Zbývalo spočítat padlé

Dnem nejtěžších bojů byl 7. květen. Špatně vyzbrojení povstalci ztráceli osvobozená území a především stovky životů. Následujícího dne sice velitel německých jednotek generál Rudolf Toussain podepsal s Českou národní radou dohodu o kapitulaci, boje však pokračovaly.

První sovětské tanky vstoupily do Prahy 9. května ráno před třetí. V boji s německými jednotkami, které kryly ústup svých armád do amerického zajetí, zahynuly další stovky vojáků.

Ještě 9. května bylo město očištěno od zfanatizovaných zbytků německých vojsk. Definitivní konec bojů v Čechách nastal až 11. května, kdy byly zneškodněny poslední zbytky německých jednotek na Příbramsku.

V Pražském povstání podle dostupných pramenů padlo nebo bylo zavražděno na 3700 lidí (včetně obyvatel oblastí kolem tehdejší Prahy). Přímo na území Prahy zahynulo 1700 osob české národnosti a 660 bojovníků jiných národností (údaje k 30. prosinci 1945).

V Praze a okolí padlo na 500 vojáků 1., 2. a 4. ukrajinského frontu. O život přišlo rovněž na 300 vlasovců, zejména v bojích o Pankrác, Vinohrady, Smíchov a Ruzyni. Podle neúplných údajů zahynulo ve Velké Praze 855 německých vojáků a občanů německé národnosti.

Češi válku zkrátili

Ihned po osvobození se do Prahy navracela česká politická reprezentace. Již 10. května přiletěla vláda Národní fronty v čele s předsedou Zdeňkem Fierlingerem, prezident Edvard Beneš přijel 16. května. O den později Pražané uvítali příslušníky 1. československého armádního sboru.

Je přinejmenším zajímavé, že až na výjimky aktivní účastníci povstání po květnu 1945 neudělali politickou kariéru.

Komunistická historiografie měla s hodnocením povstání dlouhá léta problémy. Vystoupení tehdejšího vojenského Velitelství Alex a České národní rady se totiž nehodilo Sovětům do jejich verze o osvobození Prahy.

Historikové se přitom shodují, že Češi zkrátili povstáním boje v Evropě nejméně o týden. V průběhu dubna se sice americká armáda ocitla u jihozápadních Čech, ale sovětská armáda teprve zahájila útok na Moravu a Slezsko.

Německá armáda v Čechách měla asi milion mužů, kteří měli podle původních plánů bránit protektorát až do 20. května. Povstání, především to pražské, přimělo německou armádu, která ztratila pocit bezpečného týlu, zrevidovat plány.

Praha v květnu 1945. Pomník padlým hrdinům povstání

Namísto bojů s postupující sovětskou armádou se němečtí vojáci rozhodli co nejrychleji dostat k Američanům. Povstalci tím zabránili přechodu fronty přes české území, a z toho vyplývajícím obětem na lidských životech a pustošení republiky.

Název pořadu z cyklu Archiv Plus odkazuje na projev nechvalně známého ministra Zdeňka Nejedlého, který při oslavách 10. výročí osvobození přirovnal cestu Rudé armády z Berlína do Prahy k příjezdu „ruského válce“.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související