Kde jsou všechny ty děti? Jak vypadalo poválečné hledání českých dětí určených nacisty k poněmčení

Čtěte také

V roce 1967 začala lidické děti hledat i StB, zřejmě kvůli propagandě. Nenašli ale nikoho, popisuje historik

Nutno předeslat, že masová germanizace z pohledu nacistů vhodných jedinců a likvidace či otrocká práce těch nevhodných byl plán, který se měl naplno realizovat až po skončení války.

Protektorát Čechy a Morava měl, na rozdíl třeba od sousedního okupovaného Polska, zvláštní postavení a systematické odebírání dětí v něm neprobíhalo. V Polsku během války bylo uneseno až 200 tisíc dětí a vrátilo se jich pouhých 30 tisíc. Jak to bylo u nás? Určit přesná čísla je velmi obtížné a nadto neexistuje výzkum, který by se touto otázkou hlouběji zabýval.

Nejnebezpečnější mstitelé

Čtěte také

Lidické děti byly jediné konkrétní oběti jmenované v obžalobě Adolfa Eichmanna, říká historik

Jisté je, že odebírání dětí a jejich umístění do německých rodin k převýchově se praktikovalo i v protektorátu. Nejznámější jsou případy, ke kterým došlo po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Osudy lidických a ležáckých dětí jsou zmapovány velmi dobře. Známe i další případy dětí odbojářů, které byly odebrány po uvěznění či popravě rodičů a plánovala se jejich „převýchova“. Jak napsal v tajném dopise Heinrich Himmler v roce 1943, tyto děti by mohly být „nejnebezpečnějšími mstiteli svých rodičů, nebudou-li lidsky a správně vychovány“.

Hledá se 1750 dětí!

Pátrání po zmizelých dětech se rozjelo už krátce po skončení války. Přímo ve státním zájmu bylo nalezení těch lidických. Tenkrát si nikdo ještě neuměl představit, že válku přežilo ze sto pěti pouhých sedmnáct, které se podařilo v následujících dvou letech skutečně najít.

Čtěte také

Víme všechno o tragédii Ležáků? Historici ano, ale je třeba informovat veřejnost, říká Vojtěch Kyncl

Ale co osudy dalších dětí, těch, jejichž nalezení nebylo v nejvyšším státním zájmu? Třeba dětí ze smíšených – česko-německých rodin. Právě těch bylo za války nejspíš odvlečeno nejvíc. Nacisté si chtěli pojistit svou krev a zvlášť její dokonalou výchovu, samozřejmě v jejich režii.

Případů ztracených a hledaných dětí byly po válce každopádně stovky. Jak píše historička Jana Kasíková v knize Ať mohou přijeti, organizace poválečné repatriace a návratů 1942-1947, „do roku 1947 bylo podáno (na dětský referát Ministerstva ochrany práce a sociální péče) 1750 pátracích dotazníků. Z toho 413 dětí bylo repatriováno (tedy vráceno do Československa) a u 396 se zjistila nemožnost repatriace (z důvodu jiné národnosti či úmrtí). 901 případů stále čekalo na přešetření“.

Čtěte také

Zemřela Marie Šupíková, která přežila vyhlazení Lidic. Tehdy ani hřbitov neměl připomínat, kde Lidice stály

Pro konkrétní příklady můžeme nahlédnout i do repatriačního vysílání Československého rozhlasu: „Anna Frieblová z Kladna odjela 6. května s německým vojskem z Horosedel u Rakovníka. Odtud šla pěšky na Karlovarsko nebo Chomutovsko. Vezla sebou dvě děti, ze kterých šestiletý Petr je její nevlastní syn. Petr je syn zemřelé české matky a na příkaz Národního výboru v Kladně má býti vrácen svým bývalým českým pěstounům, rodině Emanuela Müllera v Třeboni. Kdo by věděl o pohřešované Anně Frieblové, ať to oznámí na adresu Emanuel Müller, Třeboň. Je pravděpodobné, že Němkyně Anna Frieblová je někde internována.“

V péči UNRRY

Péči o přemístěné osoby měla po válce na starosti mezinárodní organizace UNRRA neboli Správa spojených národů pro pomoc a obnovu. Jejím úkolem byla mimo jiné koordinace pomoci obětem 2. světové války a zvláštní péči poskytovala právě dětem.

Čtěte také

Děti ze vsi blízko Kladna – vzpomínky lidických dětí

S organizací UNRRA na české straně spolupracoval například repatriační odbor Ministerstva ochrany práce a sociální péče. Jeho úkolem bylo pátrat po českých a slovenských dětech, které se měly vrátit domů. Jedním ze styčných důstojníků, kteří toto pátrání vykonávali, byla Josefina Napravilová, která vzpomínala: „My jsme tenkrát zařídili z vyslanectví v rakouském rozhlase: „Kdo má české děti, hned je vraťte, nebo bude zle!“

Vyprávění Josefiny Napravilové zaznamenal spisovatel Miloš Doležal, když jí bylo 96 let. Dožila se stovky, zemřela 19. února 2014. A její vzpomínky uslyšíte také v pořadu Téma Plus. Jak vypadalo pátrání po zmizelých dětech? Kolik jich našla a jak se jí podařilo objevit i jedno lidické – Václava Hanfa? A jaké byly osudy dětí, které pocházely z česko-německých smíšených manželství, případně z nesezdaných svazků?

Kromě vzpomínek pamětníků v pořadu uslyšíte také historičky, které se na toto téma specializují – Pavlu Plachou a Janu Kasíkovou.