Karel Hvížďala: Dědečkův doutník

Bachraté koňakové sklínky nejprve nahřál, aby se armaňák trochu vypařoval, ucvrnknul do nich babičce i sobě krapek tekutiny a po přiťuknutí k němu chvíli lahodně čichal, než si dal loka.

Po pauze otevřel dózu v níž skladoval krabice s doutníky. Chvíli je otevíral, přikládal je k nosu a přerovnával, až se rozhodl pro tu správnou krabičku a teprve v ní si nejspíš dle barvy vrchního listu vybral takový doutník, na který měl zrovna chuť: ty světlejší jsou jemnější, říkával.

Čtěte také

Pokud se pamatuji, jeho oblíbené doutníky nebyly moc tlusté, ani moc dlouhé a voněly po ořechách. Krabičky byly dřevěné a pomalované barevnými erby, postavami a nápisy. Jedna se tuším jmenovala Diablo Churchill. Celofán, v němž byl doutník uložen, děda rozřízl a doutník z něj opatrně vysunul a přiložil si ho k nosu.

Když se nabažil, do levé ruky vzal doutník tak, aby mohl pravou rukou uchopit notch cutter a přitiskl ho k hlavě doutníku: Když ořezavač zmáčknul, vytvořil v něm řez ve tvaru písmene V. Na zapalování používal sirky z balsového dřeva: nejprve počkal až se spálí síra a doutník držel kousek nad plamenem a otáčel s ním tak dlouho, až pata začala pozvolna prohořívat.

Sirky|foto: Fotobanka stock.xchng

Teprve pak si ho strčil do úst, lehýnce popotáhl, labužnicky vyfoukl kouř a pozoroval jaké obrazce kreslí. Děda kouřil pomalu a skoro popel neodklepával. Říkával: Jako podle nosa poznáš kosa, podle délky popela poznáš kvalitu doutníku.

Máma alkohol nikdy nepila, táta občas pivo a o svátcích sklenku vína. Pokud vím, nikdy nekouřil. Jejich doba privátním rituálům nepřála. Rituály se přestěhovaly do veřejného prostoru a oslavy byly povinné a tudíž protivné. Radost z nich vysublimovala. Slavnosti fungovaly pouze jako zkoušky občanské poslušnosti a poddajnosti, a zapáchaly za každým rohem močí a pivem.

Čtěte také

Dědovy rituály a jeho doutník v mých vzpomínkách ční nad umělými slavnostmi padesátých let jak Hradčana nad panelákovou periférií Prahy. A jsem-li v dobrém rozmaru mohu na tom doutníku létat nad Prahou jako na vzducholodi, nasávám jeho ořechovou vůni s květinovou příchutí a prožívám všechny dědovy rituály znova v jeden moment.

Mám dojem, že jsem v tak cizí cizině, že tam ještě nikdo nikdy nebyl, ale cítím se tam ze všech domovů nejvíc doma, přesto, že i tam se mohu snadno ztratit, jako všude kde o něco doopravdy jde.

Jak obtížné neopustit vzducholoď a přitom zůstat sám sebou: nazabloudit v nostalgické posloupnosti vlastních akordů. Je to ale prastarý úkol literatury: postihnout skutečnost a přitom se nevzdat mámivé hry fantazie.