Karel Barták: Migrace zůstane na stole EU zřejmě až do eurovoleb
Hledání způsobů, jak nakládat s masou ilegálních migrantů přicházejících do Evropy, je trvalým předmětem složité debaty v rámci Evropské unie a zůstane jím i nadále. Názorně to ukázala úterní schůze ministrů vnitra EU, na které všichni jen zopakovali známá stanoviska svých vlád a ani se nepokusili o průlomovou reflexi.
Migranti budou do Evropy dál přicházet, Evropa si bude dál lámat hlavu, co s nimi, a ultrapravicoví populisté budou čím dál více těžit z odporu občanů proti nim.
Čtěte také
Na obranu zmíněných ministrů budiž řečeno, že měli na programu pouze „shrnutí“ situace; nic zásadního se nečekalo. Už v červnu se členské státy shodly na hlavních bodech migrační a azylové reformy. Posléze k ní zaujal stanovisko i Evropský parlament a nyní probíhají trialogy, při kterých se obě strany pokoušejí, za přispění Evropské komise, najít výsledné kompromisní znění.
Není to snadná práce, protože parlamentní pozice se v mnoha ohledech významně liší od společného stanoviska členských zemí, které samo už je vydřeným kompromisem. Europarlament se nemusí ohlížet na nálady občanů v té které zemi; může tedy statečněji prosazovat to, co považuje za společný evropský zájem. Jeho postoje jsou proto poněkud idealistické, vzdálené každodenní realitě, která se v rámci „sedmadvacítky“ stát od státu navíc diametrálně liší.
Jak by se mělo s migranty zacházet
Ještě před několika dny parlament hlásal, že nejlepší cestou, jak zbavit středomořské státy EU břemene v podobě masového přílivu migrantů z Blízkého východu, Afriky či Afghánistánu, je jejich rozdělení mezi členské státy podle předem stanovených kvót. Pro země jako Česko, ale také Polsko, Maďarsko či Slovensko je něco takového naprosto nepřijatelné; říkáme to už dobrých deset let a náš postoj, jak připomněl ministr Rakušan, zůstává pevný a nezlomný.
Čtěte také
Alternativou ke kvótám má být solidární plnění vůči zemím, které jsou pod migračním tlakem; je zajisté nespravedlivé, aby migranti zaplavovali některé státy unie a ty ostatní jim nijak nepomohly. Česko už souhlasilo, že bude pomáhat finančně nebo poskytovat služby, jako je ochrana hranic, případně vyhošťování odmítnutých azylantů. Těch by ostatně mělo být v budoucnu mnohem víc, protože zkoumání, zda má daná osoba nárok na ochranu, se má významně zkrátit a zpružnit.
Zásadním problémem pak zůstává, kde a jak dlouho zamítnuté žadatele zadržovat, než zmizí v podrostu a nikdo už je nenajde. Tedy také co naslibovat státům, odkud tito lidé do EU přicházejí, aby své občany brali zpátky.
Ačkoli to může leckomu připadat nenormální, úřady těchto zemí s tím dělají problémy, logicky ve snaze dostat za svou dobrou vůli zaplaceno. Obchod s lidskou bídou a utrpením se tak odehrává na obou směrech – na cestě do Evropy vydělávají pašeráci, na cestě zpět pak úřady domovských zemí.
Europoslanci mají většinově jinou představu o tom, jak by se mělo s migranty zacházet. Nelíbí se jim uzavřená detenční centra; poukazují na to, že v EU nelze věznit lidi, kteří nic neprovedli. Na druhé straně je nabíledni, že pokud se jako dosud nechá většina migrantů, zamítnutých nebo prostě nezkontrolovaných, jen tak volně běžet, narůstá jak bezpečnostní riziko, tak odpor domorodé veřejnosti, který se projeví v nejbližších volbách.
Jako kontrapunkt k této debatě se pak ozývá volání zaměstnavatelů, kteří varují, že bez příchodu desetitisíců čerstvých pracovních sil nejsou evropský průmysl, stavebnictví, zemědělství schopné obstát ve světové konkurenci. Požadují tedy zvednout stavidla pro legální migraci. Což je prý ale odlišná debata. Nebo že by zas tak odlišná nebyla?
Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu a komentátor Info.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
