„Šéfredaktor Rudého práva zmizel!“ – hlásal titulek článku v novinách Večer v úterý 15. listopadu 1938. Novináři to popletli: Josef Guttmann, o kterém se v článku psalo, v roce 1938 šéfredaktorem komunistického Rudého práva už několik let nebyl. Z této pozice byl sesazen v srpnu 1933.
Výborný pozorovatel, nepříliš dobrý analytik a špatný vizionář. Tak dnes hodnotí kritici práci Karla Marxe (5. května 1818 – 14. března 1883).
Guttmannovo zmizení v listopadu 1938 je s ohledem na jeho politickou orientaci (komunista přesvědčením) i původ (narodil se v květnu 1902 židovským rodičům v jihočeském Táboře) celkem logické.
Na rozdíl od jiných komunistů ale Guttmann neutíkal z okleštěné republiky do Sovětského svazu, ale do Švédska, odkud odjel přes Mexiko do USA, kde se roku 1941 usadil natrvalo. Měl dobrý důvod: věděl, že v Moskvě by ho nic dobrého nečekalo.
Josef Guttmann byl výrazným levicovým intelektuálem, už ve svých sedmnácti letech se zapojil do práce v sociálně demokratické mládeži. Táhlo ho to k marxistické levici, vstoupil do Mezinárodního sdružení marxistických akademiků a do Komsomolu. Členem KSČ se stal v roce 1921.
Vystudoval Vysokou školu obchodní v Praze a poté byl v letech 1922 až 1924 úředníkem Banky pro obchod a průmysl v Praze. Kvůli organizování stávky bankovních úředníků byl ale propuštěn a roku 1925 se stal zaměstnancem KSČ, nastoupil do stranického aparátu a tisku. Od listopadu 1928 zastával s několika přestávkami funkci šéfredaktora Rudého práva.
„Průbojná díla domácích umělců pilně četl a jejich obrazy si věšel v bytě. Nikdy však se svými sympatiemi nevystoupil veřejně. Vždy dbal hranic přípustného,“ vzpomínal komunistický funkcionář Čestmír Císař na Vladimíra Kouckého, dnes už zapomenutého muže z nejvyššího vedení KSČ.
Jenže pak se cosi stalo: Guttmann s neobyčejnou citlivostí reagoval na nástup nacionálního socialismu v Německu a kritizoval postup německých komunistů, kteří ve snaze potopit německou sociální demokracii hlasovali v parlamentu proti ní s nacisty.
Guttmann vyzýval k jednotnému postupu proti nacistům. Marně, vysloužil si za to tvrdou kritiku Moskvy, Klementa Gottwalda a v prosinci 1933 i vyloučení z KSČ. Co na tom, že o pár měsíců později Moskva provedla jeden z mnoha obratů a začala hlásat politiku lidové fronty proti nacismu; to, co Guttmann několik let navrhoval. Také v jeho případě platilo, že „je lepší mýlit se se stranou, než mít pravdu proti straně“.
V exilu v USA pracoval Guttmann jako hlasatel českého vysílání amerického rozhlasu, pohyboval se v prostředí německých sociálně demokratických exulantů, jako publicista se věnoval analýze totalitních režimů a zabýval se židovskými dějinami s důrazem na východoevropské Židy.
Československá Státní bezpečnost se ho pokoušela kontaktovat, nebo alespoň příležitostně sledovat, co dělá. S nevelkým úspěchem, o čemž svědčí skutečnost, že ani StB se nepodařilo zjistit přesné datum Guttmannova úmrtí – dodnes lze v publikacích narazit na tři možná data (1956, 1958 nebo 1962). Podle v České republice žijících příbuzných zemřel 9. května 1956 v New Yorku.
„Renegáta“ a „trockistu“ Guttmanna – tak i jinak byl později nazýván – přibližuje v pořadu Portréty historik Zdeněk Doskočil.
Osvoboditel Prahy, okupant Berlína, kat maďarského protikomunistického povstání. To vše v jedné osobě spojuje sovětský maršál Ivan Stěpanovič Koněv. (Vysíláme v repríze.)
„V Praze je nejvýchodnější centrála americké zpravodajské služby,“ zapsali si pracovníci Státní bezpečnosti už v roce 1945. Organizací, která jim působila bezesné n...
Jednou z důležitých osobností československých událostí v únoru 1948 byl sovětský náměstek ministra zahraničních věcí Valerian Zorin (1902–1986).
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
