Jiří Stránský: Soudruzi jako „Spravedliví“?

Proces s Miladou Horákovou (1950)
Proces s Miladou Horákovou (1950)

Jsem hodně starý, ale tak krásné Velikonoce nepamatuju.

Asi i o to jsem měl větší vztek: vrátil jsem se po mnohých návštěvách znovu z nemocnice, kde mi zase pomohli s problémy získanými pod kuratelou soudruhů, takže jsem mohl docela dobře dýchat.

Jiří Stránský: Komunisté

Znak KSČ

Všechny vás zdravím – myslím ty, co o mně aspoň něco vědí.

Mělo to háček: pyly. Celý život jsem byl alergický na komunisty a jejich konání a zvykl si natolik, že to vlastně patřilo k mému životu a hlavně mě to nezadýchávalo. A najednou venku taková jarní voňavá nádhera a všechno kvetoucí před očima, ale když jsem otevřel okno, abych si aspoň vyvětral, mohl jsem se ukejchat až do udušení a z nosu mi tekly nudle.

Naštěstí jsem se nestyděl volat o pomoc a té se mi dostalo a už čtyři dny chodím kolem jižních podolských zahrad a lapám ty vůně, aby mi co nejdýl vydržely. Párkrát mě taky napadlo, že se mi dostalo velikonočního daru: i když bych býval mohl vyjít s pomlázkou a dostat od sousedů frťana či vajíčko či mazanec či jidáše. Ale oni byli skvělými nezvanými hosty, aniž bych byl nucen opustit byt.

Prý nás raději měli zabít

A ve středu bylo svatého Jiří, patrona skautů, jichž jsem byl docela dlouho guru (nebo gurem? – japonsky neumím), ale teď už jím asi nejsem, když nemůžu jezdit po všech možných setkáních, při nichž mi bylo tak dobře, jelikož nepatřím jen sobě a své rodině, ale i minulosti skautů (v níž soudruzi nejen spoustu skautů poslali kutat uran, ale řadu nejlepších zabili) a kvůli nezapomínání, které se nám soudruzi pokouší vnutit a nějak jim to nejde. I když se tolik snaží, až se jim od jejich hub práší. Trochu mi slovo huba vadilo, ne kvůli soudruhům, ale soudružkám.

Jiří Stránský: Můžeš-li udělat radost, musíš

Skautská lilie na novopacké výstavě

Všechny vás zdravím. Někteří to ale nemají rádi, tak ty nezdravím. Budete mě poslouchat ve čtvrtek a řada vás (Pánbůh za ni zaplať) bude mít opravdu velkou radost.

Byť jich pár znám, a jedna z nich mi dokonce řekla, že si TO ta Horáková zasloužila.

I proto teď sepisuju v podobě scénáře skautský román, co se jmenuje Perlorodky a odehrává se nejen v 70. letech, kdy byl skauting znovu tvrdě zakázaný, ale žijící, existující, až se soudruhům z toho dělaly – jak jsme říkali – bubliny u nosu.

Jelikož nevěděli (a hlavně nechápali), co to je za lumpárnu – ta tichá pošta a nikdo jim nikdy při školeních neukázal skautský zákon či slib. Ale v tom scénáři je i přítomnost a ta se asi soudruhům nelíbí.

Jiří Stránský

Když mi před nedávnem poslali poštou dopis, v němž mi oznámili, že v těch 60. letech, kdy nás velmi neradi pouštěli (a i tak si raději v kriminálech a lágrech nechali ty nejlepší, mezi nimiž byli mí učitelé i přátelé), napsali mi tam, že nás neměli pouštět a měli nás radši zabít.

Víte, jak se podepsali? Už jsem to někde říkal, ale radši to zopakuju:

SPRAVEDLIVÍ.

Paráda, což?!