Eva Turnová: Telefonát podle Ionesca

Na jejím začátku sedí pan a paní Martinovi vedle sebe, následující dialog odříkávají protahovaným monotónním hlasem.

„Promiňte paní, ale zdá se mi, že jsem se s vámi už někde potkal.“

„Mně se, pane, také zdá, že jsem se s vámi už někde potkala.“

Čtěte také

Eva Turnová: Largo desolato

„Nezahlédl jsem vás náhodou už někde? Snad v Manchesteru?“

„To je docela dobře možné. Já pocházím z Manchesteru.“

„Můj Bože, jak je to zvláštní! Já také pocházím z Manchesteru!“

„Jak je to zvláštní!“

„Velice zvláštní! Jenže já, paní, jsem opustil město Manchester asi před pěti týdny.“

„Jaká neuvěřitelná shoda! Já, pane, jsem také opustila Manchester před pěti týdny.“

„Já odjel vlakem, který přijíždí do Londýna ve tři čtvrtě na pět, paní.“

„Jak je to podivné! A jaká shoda! I já jsem jela stejným vlakem, pane!“

„Můj bože, jak je to zvláštní! Ale pak je možné, že jsem vás viděl ve vlaku, paní?“

„Je to pravděpodobné a koneckonců, proč ne!“

Čtěte také

Ondřej Neff: Dneska jsem na koledě

Na konci dialogu se oba shodnou, že jsou manželé, ale teprve až jejich služka Mary to definitivně potvrdí.

Nikdy by mě nenapadlo, že si mě ta hra jednoho dne najde v osobním životě.

Nedávno mi zavolala paní z organizace Post bellum, jestli bych neudělala přednášku v Pardubicích na téma totalita.

„Jasně, přijedu ráda.“

„Mě strašně baví vaše glosy,“ řekla paní Lenka.

„Tak já vám můžu někam hodit svou knížku, až budu v Praze.“

„Já v Praze nebydlím, ale přespávám tam u dcery.“

„Já taky. Kde bydlí dcera?“ zeptala jsem se.

„Kousek od Štrosmajráku.“

„Fakt? Moje dcera bydlí taky kousek od Štrosmajráku.“

„V ulici Pplk. Sochora.“

„To je ale náhoda. Moje dcera taky.“

„Číslo 40.“

„No teda! To je číslo domu, kde bydlí i moje dcera.“

„Třetí patro.“

Eva Turnová|foto:Karel Šanda, Empresa Media / Profimedia

„Pane jo. Ve třetím patře bydlí i Johanka.“

To už se mi trochu svírá srdce, protože naproti Johance je jen jeden byt, kde bydlel nějaký ožrala a teď se mi zdá prázdný.

„Moje dcera se jmenuje J…“

„Neříkejte to, já to nechci vědět!“ přeruším paní.

Jestli řekne Johanka, tak to už není sranda. Paní je buď blázen, hlavou mi samozřejmě probleskne i absurdní možnost, že nám v porodnici prohodili děti, ale ví to jenom ona a mně to tají.

„Nezlobte se,“ řeknu, „já vím, že píšu srandovní sloupky, což nutí lidi k laškování, ale já na to teď nemám náladu.“

„Moje dcera se jmenuje Julie Divišová,“ řekla paní Lenka.

„Uf,“ oddychla jsem si. „A kdy se tam chystáte?“

„Jó dneska. A vy?“

„Já taky Ionesca.“

Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz