Zatčen ve skafandru. Vzpomínky námořníka Aloise Peyra
Vloni v březnu, pár dní po svých 90. narozeninách, zemřel politický vězeň, exulant, osamělý mořeplavec a dobrodruh Alois Peyr (1935-2025). V roce 1954 se dostal do vězení za sérii „zločinů“: sdružování proti republice, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, pokus o opuštění republiky, obecné ohrožení, snižování vážnosti prezidenta… Příběhy 20. století jsou věnovány jeho památce.
Alois Peyr se narodil v březnu 1935 v Plzni v rodině poštovního úředníka, asi od třinácti žil v Sokolově, na počátku 50. let se vyučil horníkem.
Vysvětloval, že jeho odpor ke komunistické diktatuře vycházel mimo jiné z osobní zkušenosti: „Vůbec se mi nelíbilo, že mi někdo pořád diktuje, co mám dělat. Tvrdili mi, že jsem nějaké nedůležité kolečko ve stroji a mám pracovat pro blaho ostatních, pravděpodobně těch nahoře. Jenže já jsem to viděl jinak. Myslel jsem si, a myslím si pořád, že můj život je výjimečný a jedinečný, že je jen na mně, jak ho prožiju.“
Už na hornickém učilišti se Alois Peyr spřátelil se stejně starým Janem Kuhnem, podle archivních materiálů „synem soudního rady“ (Kuhnovi se před válkou hlásili k německé národnosti a za nacismu byli perzekvováni jako „židovští míšenci“).
V rozhovorech pro Paměť národa Alois vzpomínal, že se v prosinci 1953 dvakrát společně pokusili odejít ilegálně z Československa na Západ: při prvním pokusu utekli pohraničníkům, kteří je nestihli legitimovat, při druhém byli zatčeni a záhy propuštěni – podařilo se jim namluvit vyšetřovatelům, že zabloudili na výletě.
Útok na vojína-osvoboditele
„Tenkrát jsme si řekli, že když nás komunisti nepustili na svobodu, tak jim aspoň budeme znepříjemňovat život, jak jen to půjde,“ říkal Alois Peyr.
S Kuhnem poslouchali Svobodnou Evropu, vyráběli protirežimní letáky, psali po zdech hesla. Pak usoudili, že by mohli provést razantnější akci, která by zneklidnila a rozčílila komunistický aparát – a rozhodli se vyhodit do povětří pomník vojína osvoboditele v Sokolově.
Bronzová socha představovala československého vojáka z východní fronty, ale mnozí lidé v Sokolově žili v domnění, že se jedná o rudoarmějce (podle napřažené ruky se soše výmluvně přezdívalo „Davaj časy!“). Je dost možné, že i Peyr s Kuhnem považovali sochu za vojáka sovětské armády. Podle Aloise Peyra si ji vybrali jako cíl „atentátu“, neboť jim vadilo, že komunistická propaganda soustavně projevuje vděčnost Sovětskému svazu a zamlčuje, že se na osvobození Československa podíleli i západní spojenci a v jejich armádních jednotkách i českoslovenští vojáci.
Jan Kuhn a Alois Peyr tehdy nastoupili jako vyučení horníci do jáchymovských dolů, mimo jiné proto, aby si obstarali výbušniny, což se jim zdařilo. „Atentát“ naplánovali na noc z 18. na 19. března 1954, kdy Alois Peyr připevnil k soše nálož a odpálil ji.
Protože měl strach, aby někoho nezabil, použil málo výbušnin – mohutná detonace se rozlehla městem a vyrazila okna v okolních bytech, sochu však pouze poškodila: „Jinak ale naše akce měla docela ohlas. Vzpomínám si, jak jsem šel ráno do práce a zaslechl, jak nějaký cizí chlapík říká: ,Jen houšť a větší kapky!‘ To bylo docela povzbuzující.“
Útěk pod vodou
Po výbuchu se rozběhlo masivní vyšetřování, ale na Aloise Peyra a Jana Kuhna policie nepřišla. „Atentátníci“ už předtím naplánovali další útěk ze země: chtěli sestrojit skafandry a odejít za hranice pod hladinou Labe. Dál měli putovat jako výletníci, před podezíravými lidmi je měla na cestě do Západního Berlína ochránit Kuhnova dobrá němčina.
„Nápad se zdál výborný, ale realizovat ho bylo složité. Vyrobit skafandr je strašně obtížné: museli jsme si obstarat desítky věcí, ukradli jsme třeba v dole dýchací přístroje, které jsme pak upravovali, skafandr jsem dělal z kradené gumy sám, všechno jsem musel vymýšlet,“ líčil Alois Peyr.
V květnu 1954 byl první skafandr připraven a bylo třeba ho vyzkoušet. Mladí muži to chtěli udělat v noci, jenže obrovský balík nebylo možno nenápadně odnést. Alois Peyr si proto skafandr oblékl a přes něj ještě dlouhý kabát, Jan Kuhn šel před ním a hlídal, jestli je cesta volná. Naneštěstí si nevšiml příslušníků SNB v temném zákoutí, ti podezřelého „tlusťocha“ Peyra zastavili a perlustrovali: „Tomu policajtovi se pořád něco nezdálo a najednou na mě šáhnul. A jak ucítil pod kabátem skafandr, hned na mě mířil. A to byl konec.“
Aloise Peyra potom převezli na vyšetřovnu Státní bezpečnosti v Karlových Varech: „Výslechy byly tvrdé. Z cely jsem chodil jen se zavázanýma očima nebo ve speciálních brýlích. Odvedli mě vždycky do kanceláře, a tam mě přivázali nebo želízkama připnuli k židli. Pamatuju si, že nejdřív mi ten vyšetřovatel nasazoval na krk oprátku a říkal, že mi bere míru, až mě budou věšet… To se možná zdá jako blbost, ale na člověka to silně působí… Vyšetřovatel byl primitiv, dělnický kádr, já jsem zapíral a on měl vztek. Tak mě mlátil hlava nehlava…“
Státní bezpečnost přišla na všechno včetně výbuchu v Sokolově. Soud se konal ještě v roce 1954 a obviněným započetl nejrůznější „zločiny“ včetně řady krádeží (je dost možné, že některých se mladíci nedopustili). Jan Kuhn dostal trest osm let odnětí svobody. Alois Peyr devět let – přitížilo mu, že u něj policie při domovní prohlídce našla karikaturu prezidenta Antonína Zápotockého v kašpárkovském oblečku s oslíma ušima.
Vzbouřenec z Mariánské
Aloise Peyra čekal život otroka v jáchymovských uranových lágrech. Byl převezen na Mariánskou, pracoval na šachtě Eva. V roce 1956 se na Mariánské zúčastnil vězeňské vzpoury kvůli celkově špatným podmínkám.
Převezli ho pak na Bory, kde byl čas od času kázeňsky trestán, v jednom „bachařském“ hlášení stojí: „Určuji jmenovaného ke kázeňskému řízení. Jmenovaný dne 2. července 1958 vyšmejdil salám, který si pak na seknici na záchodku opékal… Dne 6. července 1958 napadl chodbaře při výdeji kávy a tomuto udělal na krku šrámy, jak jej škrtil.“
Na svobodu se Alois Peyr dostal jako podmínečně propuštěný v roce 1962. Šel za sestrou, ale neměl její přesnou adresu, vyptával se sousedů, až mu jakási žena řekla, že přivolá manžela, který bude určitě vědět. Manžel přišel – a byl to Peyrův brutální vyšetřovatel z roku 1954: „V kriminále bych přísahal, že ho zabiju, až ho potkám a nebudu mít pouta. Ale neudělal jsem nic, prostě jsem šel pryč.“
Alois Peyr našel útočiště u kamaráda z lágru, vystřídal pak různá zaměstnání, oženil se – a po okupaci v roce 1968 emigroval s manželkou a dítětem přes Rakousko do Austrálie. Je zajímavé, že v srpnových okupačních dnech byla socha vojína osvoboditele v Sokolově poničena podruhé: na protest proti okupantům ji strhl rozvášněný dav. I tehdy si lidé mysleli, že jde o sochu sovětského vojáka.
V 90. letech si Alois Peyr pořídil jachtu, kterou pojmenoval Vzbouřenec z Mariánské. Obeplul svět, ale roku 2010 ztroskotal v Kalábrii a přišel o všechno. Koupil si novou loď – a o pět let později ho ve Venezuele přepadli a postřelili piráti. Do Čech se po pádu komunismu vracel, když měl potíže – a nakonec kvůli léčení. Zemřel v březnu 2025.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
