Jiří Stránský: Aby nám falešná politika nekazila vztah k muzice

29. listopad 2018
Benjamin Disraeli

Jen tři večery před prvním adventním koncertem České televize vás všechny moc rád zdravím.

Tím chci jen tak mimochodem připomenout, že adventní koncerty považuju za jeden z nejkrásnějších vánočních darů. A sebe že musím upozornit, že se nesmím těšit. Abych něco nezkazil.

Jiří Stránský: Jak a proč si Babiš s Kunderou padli do oka

Milan Kundera: Umění románu

V sobotu 10. listopadu jsem s potěšením sledoval, jak premiér oznamoval nejen Paříži, ale i všem Čechům, jak nabídl Milanu Kunderovi české občanství.

Jak se to občas stává v pohádkách, k mému křtu se nachomýtla i zlá a třídně vzdělaná soudružka sudička, která mi přisoudila, že se nikdy na nic nesmím těšit, jelikož se tím objekt mého těšení zkazí.

Mnohem později mi došlo, že jsem se spíš měl těšit na své kriminály a tím pádem bych se tam nedostal. A tam mě právě napadlo, že jsou i jiná synonyma pro těšení, a že bych třeba mohl někomu popřát, aby se ze svého života jen a jen těšil. A že vím o pár lidech, jimž bych to vřele přál. Zvlášť jednomu – někdo mu dal jméno Bureš a to mu už zůstalo, i když se jmenoval jinak.

Kakofonie kazící souhru Dolní sněmovny

Vlastně se musím omluvit. Slíbil jsem Plusu, že má glosa nebude o juniorovi jednoho seniora a všeho, co se kolem toho konalo a koná a že bude o krásné muzice a ne o politice, z níž se nedělá špatně jen špatným, a že jsem celkem dobře začal, jen mě nenapadlo, že obzvlášť v kostelech, kde se adventní muzika nejvíc hraje, ji vším možným kazí kazisvěti.

Jiří Stránský: Komu by se měl hradní pán omluvit

Miloš Zeman

Všechny vás zdravím. Až do včerejška jsem – jak se říká – nesměl mezi lidi, jelikož na mě hupsnul nějaký bacil, ale už je to dobré a dokonce se zdá, že to mou hlavu nezasáhlo.

Naštěstí jsem na něco potřeboval jednu knížku a do prstů se mi vmáčkla s podivným nadpisem: DISRAELI. Bůh ví, jestli mi ji tam nevmáčkl sám Benjamin Disraeli – ve druhé polovině 19. století byl britským premiérem, dosud jediným takovým židovského původu, taky spisovatelem, a dosud i jediným premiérem nejen Konzervativní strany, o němž se říkalo, že je tak dobrým houslistou, že by mohl být podobným sólistou, jako byl coby předseda vlády.

Historici nemají takové věty moc rádi, jelikož o tom nemají žádné důkazy a dodnes si nejsou jisti, jestli svědci, kteří to říkají, si z nich neutahují. Sice se taky říká, že o jeho hraní jsou notové záznamy, ale ty dosud nikdo neviděl.

Takže jedinou stopou o hudbě v jeho životě jsou hudební metafory, jež rád říkal pro uši svých kolegů i nekolegů v politice. Například že by politici měli ovládat své mandáty stejně mistrovsky, jako své nástroje ovládají hudební majstři. A že by se brzy ukázalo, kdo vypouští onu kakofonii kazící souhru Dolní sněmovny.

Jiří Stránský

A když už jsem začal s těmi metaforami (které Benjamin Disraeli opravdu uměl), musím připomenout, že opravdu mnoho našich vysokých politiků včetně těch nejvyšších vším, co činí, ukazují, že se jim vytratilo z hlav i srdcí i ono slavné CO ČECH, TO MUZIKANT. Které nám v nejhorších chvílích pomáhalo držet při sobě a líp tak čelit ubližování. Od Tálinského rybníka až po Novosvětskou či Mou vlast.

Musel jsem to konečně říct. Aby nám falešná politika nekazila vztah k muzice. A taky abych alespoň pár váhavců k té muzice a (nejen) její pravdě vrátil.