Jiří Pehe: Justiční vražda Milady Horákové je mementem i pro dnešek
Národně-socialistická politička Milada Horáková byla před 70 lety chladnokrevně zavražděna ve vykonstruovaném procesu vlastním státem ovládaným komunisty.
Justiční vražda, jak se takovému zneužití justice říká, je jedním z nejodpornějších činů politické zlovůle, protože nevinného člověka pošlou na základě lží organizovaných těmi u politické moci na smrt přesně ty orgány, které by ho měly ochránit a odhalit, že je nevinný. Je to středověký instrument přenesený do modernity.
Čtěte také
Stejně jako v čarodějnických procesech ve středověku byly i oběti politických procesů v 50. letech dobovou stalinistickou inkvizicí dopředu arbitrárně vybrány podle ideologických měřítek, jejich možnost obhájit se už dopředu suspendována, aby nakonec byly odsouzeny k smrti nebo dlouholetému vězení v procesech, které byly ve svém jádru cynicky propracovanými divadelními inscenacemi zneužitými pro potřeby propagandy.
Dnes na proces s Miladou Horákovou v demokratických poměrech nahlížíme s odporem, obecně se má zato, že se nic podobného nemůže opakovat. Vždyť to, co se dělo v 50. letech, včetně politických procesů, se z dnešního pohledu jeví jako jakési davové pomatení smyslů.
Snahy podvazovat demokracii a vládnout z pozic autoritářství
Jenže tyto politické procesy, jakož i metody vládnutí komunistického režimu, navazovaly na to, co se už dávno dělo v Sovětském svazu, a mnozí o tom věděli. Stejně jako v lecčems i na počínání nacistů během 2. světové války i před ní. I proto je těžko pochopitelné, kolik lidí u nás ve světle těchto zkušeností nechtělo vidět v nastupující komunistické moci, s jejím slovníkem a otevřeně hlásanými záměry, nebezpečí.
Čtěte také
Jednou z lekcí z toho, co se před 70 lety událo ve zdánlivě mírumilovné zemi, která se ráda vidí jako oběť jiných, je, že k nástupu komunistů, a později i k jejich justiční zlovůli, přispěla i slabost a malá prozíravost českých demokratů. A že Milada Horáková byla zavražděna vlastním státem, jinými Čechy, jakkoliv v pozadí stál sovětský stalinský režim.
Podle některých historiků, ti, kdo politické procesy přežili, později často mluvili o tom, že jednou z nejhorších zkušeností pro ně byla právě skutečnost, že jejich vyšetřovatelé i mučitelé byli stejně jako oni Češi.
Další lekcí je, jak snadno se miliony lidí nechaly manipulovat komunistickou propagandou, takže nejenže tisíce lidí žádaly kupříkladu v procesu s Horákovou smrt pro ni i pro ostatní s ní souzené, ale miliony lidí byly ochotné nechat se komunistickou propagandou přinejmenším zviklat a jen pasivně přihlížet.
Čtěte také
Je jasné, že ozvat se aktivně proti procesu s Horákovou a podobným excesům komunistické moci znamenalo podepsat si rozsudek nad sebou samým a nejspíš skončit ve vězení, ale i tak by si každý, kdo se dnes ohlíží s jistou nevěřícností za tím, co se v 50. letech u nás dělo, měl položit otázku, jak by se zachoval on či ona.
Horáková byla komunistickou mocí zabita proto, že byla jedním ze symbolů zbývající politické opozice proti komunistickému režimu. Vyznačovala se statečností a pravdomluvností, což byly ty lidské kvality, které režim potřeboval demonstrativně potrestat. Vzpomíná se na ni dodnes i proto, že i během samotného procesu se chovala důstojně a odmítala hrát podle připravených not, které se obžalovaní učili v souladu se sovětskou praxí během brutálního vyšetřování.
Dnes snad návrat podobného režimu nehrozí, ale snahy podvazovat demokracii a vládnout z pozic autoritářství dál existují. I proto by každý z těch, komu u nás záleží na demokracii, měl využít výročí justiční vraždy Milady Horákové k osobní introspekci.
Jako minimum by stačilo odpovědět si na otázku, kolik toho aktivně děláme nebo jsme ochotni udělat pro boj s autoritářskými tendencemi a kolik z nás nad nimi mávne rukou výměnou za slušnou životní úroveň. A co bychom byli my sami ochotní obětovat, pokud by demokracie byla ve skutečném ohrožení.
Autor působí na New York University Prague
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
