Jiří Leschtina: Klausovy povídačky o transformaci

Někdejšího premiéra a prezidenta Václava Klause, který ovládl pole i díky mlčení Miloše Zemana a Andreje Babiše.

Čtěte také

Václav Klaus: Evropa již 30 let bez železné opony a náš dnešek

Klaus křižuje zemi od debaty k debatě, mluví o ekonomické transformaci a své vůdčí roli v ní. Přitom až dechberoucím způsobem zkresluje a někdy rovnou falšuje děje dávno minulé.

Pozoruhodné je už to, jak Klaus vysvětluje, že kupónová privatizace uchránila české podniky před zahraničními experty, kteří měli za úkol lovit české firmy pro své klienty. „Ale kupónová privatizace jim řekla: ne, to zůstává tady, holoubci, to je pro naše občany,“ líčí Klaus.

O tom, že kupónovka znemožnila více prodejů do zahraničí, ovšem není sporu. Klaus ale nemluví o tom, co tady rozhodně nezůstalo, ale zmizelo v nenávratnu. Tedy o desítkách miliard korun, o něž byly připraveny stovky tisíc klientů vytunelovaných investičních fondů, jež ponechali otcové kupónové privatizace bez právních otěží.

Ovládnutí Klausovy strany neprůhledným byznysem

V rozhovoru pro Lidové noviny Klaus popisuje, čí vinou začala transformace ztrácet tempo. Byli to prý koaliční partneři lidovci a ODA, kteří si podle zakladatele ODS „začali troufat s tím, že už není třeba hájit každý krok, že už jsme překonali rozhodující fázi. Pak se začalo ledacos opouštět“.

Čtěte také

Jiří Berounský: Václav Klaus

Architekt české transformace se zřejmě spoléhá na mizející paměť, která nám nedá vzpomenout na rok 1994, kdy Václav Klaus prohlásil transformaci za „v zásadě uzavřenou“ a Českou republiku líčil jako zemi, která se vynořila úspěšně z operační místnosti a byla nyní v rekonvalescenci.

Klaus tehdy skutečně zmrazil reformu ve fázi jakési kvaziprivatizace. Státem vlastněné banky zakládaly nebo spoluvlastnily investiční privatizační fondy, jež pak hromadně skupovaly akcie od občanů. Přes kupóny privatizované podniky se tak hromadně dostávaly zpátky do rukou státu.

Státní banky pak půjčovaly kapitál vlastním podnikům, které se v řadě případů zadlužovaly díky přísunu „pohodlných peněz“. Pro banky bylo totiž výhodnější držet je nad vodou s pomocí úvěrů, než je nechat padnout.

Čtěte také

Václav Klaus je nejvýznamnější osobností polistopadového období, říká Jiří Weigl

Spíš než v rekonvalescenci se tak řada podniků nalézala na resuscitačních přístrojích, vyživovaná dalšími a dalšími bankovními úvěry, které mizely v nenávratnu.

Někdejší Klausův ministr Ivan Kočárník se teď vytasil s tezí, že kuponová privatizace vlastně zabránila vzniku mafií, které by v případě váhání s privatizací ovládly podniky. Což je ovšem blud nejklausovějšího ražení.

Jestli je něco počátkem politické korupce, klientelismu a mafiánského kapitalismu, pak je to právě systém kvaziprivátních bank, do něhož se zvrhla kuponová privatizace. Právě tehdy došlo k prvnímu propojení byznysu a politiky, kdy politické konexe umožňovaly přístup k levným a v řadě případů nedobytným bankovním úvěrům.

Jiří Leschtina|foto: Radko Kubičko

Právě tehdy začalo ovládnutí Klausovy strany neprůhledným byznysem, který později prorostl až do regionálních organizací. A když už později nebylo co privatizovat, soustředili se političtí podnikatelé na drancování veřejných peněz přes státní zakázky, rozdělování dotací včetně těch evropských.

To už je ale příběh i dalších stran a aktérů, zasahující do dneška. V tom historickém hrál Václav Klaus spíš destruktivní než státotvornou roli, jak se nám teď snaží namluvit.

Autor je publicista