Václav Klaus: Evropa již 30 let bez železné opony a náš dnešek

Václav Klaus a Lech Wałęsa

Poslechněte si úvodní projev Václava Klause, který pronesl na konferenci Evropa bez železné opony: 30 let svobody.

0:00
/
0:00

Dobrý den, dámy a pánové, vážení vzácní hosté,

děkuji za pozvání na dnešní konferenci. Děkuji Českému rozhlasu a jejímu generálnímu řediteli, že se jejího uspořádání ujal. Mnozí z nás pronášíme v těchto dnech na nejrůznějších fórech doma i v zahraničí k tomuto tématu řadu projevů, ale kombinace domácích i zahraničních účastníků, která se zde sešla právě tady, je zcela mimořádná. Jsem rád, že zde znovu potkávám pana prezidenta Lecha Wałęsu a připomínám si, že jsme se společně zúčastnili podobné konference před pěti lety v Ženevě. Jsem také rád, že jsem po dlouhé době na tomto historickém místě, je to paradoxní, ale zde jsem mluvil jako dva dny fungující ministr financí při prvním zasedání paramentu po 17. listopadu. Bylo to ve středu 13. prosince, takže je půvabné se sem takto vrátit.

Pád komunismu, spojený v naší zemi s událostmi 17. listopadu 1989, je v každém případě největší událostí našich moderních dějin. Byla to událost vysoce pozitivní. Vedla k radikální proměně našich životů. Umožnila rychlé zahájení hluboké politické a ekonomické transformace naší společnosti, která nám – jak si dnes a denně ověřujeme – umožnila stát se v relativně velmi krátké době normální, plnohodnotnou evropskou zemí. Právě o to nám v době komunistické nesvobody tolik šlo. Vývoj po roce 1989 byl nesporným úspěchem a nenechme si tento náš pocit a tuto naši jistotu nikým vzít.

Cíle, které jsme si tehdy kladli, byly srozumitelné.  Byla jimi svoboda, demokracie, tržní ekonomika a národní suverenita. Tyto čtyři atributy normální, vyspělé evropské společnosti jsme více než čtyři desetiletí postrádali. A velmi nám chyběly. Takto jsme si své cíle před 30 lety formulovali nejen my, v tehdejším Československu, dnes České republice, velmi podobně si je formulovali naši kolegové a přátelé v  zemích střední a východní Evropy.

Lišili jsme se v přídavných jménech, které jsme těmto podstatným jménům přidávali. Svobodu jsme chtěli všichni, pluralitní parlamentní demokracii také (místo tzv. lidové demokracie komunismu a místo tzv. liberální demokracie, kterou v současnosti hlásá novodobá evropská a americká levice). Chtěli jsme trh bez jej oklešťujících adjektiv a hlavně jsme chtěli národní suverenitu (místo brežněvovské omezené suverenity, která se skutečnou suverenitou neměla nic společného).

Tyto základní cíle byly – s různou rychlostí a s různou hloubkou a úplností – ve své podstatě realizovány. Proto jsme brzy získali pocit, že si nezasloužíme být – záměrně pejorativně – nazývány postkomunistickými zeměmi. Autoři tohoto výroku nás tímto způsobem stále vydělují ze západní Evropy. To jsem vždy považoval za neakceptovatelné. Svými základními politickými, ekonomickými a sociálními institucemi a svou nezpochybnitelnou příslušností k evropské kultuře a civilizaci jsme maximálně zeměmi exkomunistickými.

Tento rozdíl je velmi důležitý. Komunismem jsme mnoho ztratili, ale i něco zcela unikátního získali. Prožitek komunismu nás vybavil zvýšenou mírou sensitivity na nejrůznější prvky oslabování svobody, demokracie, volného trhu a národní suverenity ve srovnání s tím, jak to cítí země západní a jižní Evropy, které komunismem neprošly. To se dnes – velmi pozitivně – projevuje i tím, že se země visegrádské čtyřky staví daleko kritičtěji k různým nebezpečným tendencím dnešní doby. Naší dnešní doby, poznamenané vítězným tažením multikulturalismu, genderismu, environmentalismu a transnacionalismu, což jsou ideologie (či světonázory), které na západě Evropy v současnosti vítězí a se kterými jsme my v listopadu 1989 v žádném případě nepočítali. Označuji je za druhá nebezpečí, tím prvním byl komunismus.

Naším dnešním úkolem je trvat na svém, ale přitom se snažit zabránit vzniku nových, tentokrát sice nikoli železných, ale přesto nemilých a nepříjemných opon uvnitř Evropy.  Musíme se proto vrátit k obhajobě našich čtyř listopadových atributů přirozeného, normálního světa. Světa, který se jako přirozený a normální jevil nám, našim rodičům a prarodičům, světa, který podobným způsobem snad ještě vnímají a oceňují naše děti, ale mám strach, že už daleko méně naši vnuci a vnučky.

Ještě před nedávnem by nás nenapadlo, že dojde k tak obrovskému ataku genderismu na lidskou podstatu. Že se nejrůznější gay-parades stanou součástí našich životů. Že západní civilizace zaútočí na samu biologickou podstatu člověka a že místo otec a matka bude používán termín rodič 1 a rodič 2.  Že naše země fakticky akceptuje takové nesmysly, jako je pojem klimatická nouze. Že švédská školačka bude vybízet studenty ke stávkám proti vzdělání, že bude zvána do parlamentů a k projevu na Valném shromáždění OSN. Že nám bude všechno možné i nemožné zakazováno pod heslem boje s tzv. „uhlíkovou stopou“. Že budou studenti stávkovat pod heslem „chceme lepší klima“. Atd., atd.  

Dnes zde není dostatečně velký prostor pro podrobnou diskusi těchto témat. Dnes je však třeba je avizovat a vyzvat k vážné diskusi o nich. Právě to by mělo být produktem letošního výročí, letošních oslav třiceti let Evropy bez železné opony. Teď už nám železná opona v minulém provedení nehrozí, i když si na boji s tímto neexistujícím nebezpečím řada lidí stále ještě zajišťuje svoji existenci (a pobyt ve veřejné mediální a politické sféře). Už je to 30 let, už by to mělo skončit. V roce 1948 také nikdo neřešil, že teprve před třiceti lety došlo k rozpadu rakousko-uherské monarchie, že u nás skončilo císařství a že vznikla republika.

Naší povinností je odhalovat hrozby doby dnešní, nikoli stále utíkat k hrozbám doby minulé. Dnes nehrozí komunismus s velkým K, ale hrozí nové, podobně nebezpečné „ismy“, ve svém synergickém efektu stejně nebezpečné. Bohužel je neumíme souhrnně nazvat, pro jejich součet nemáme název, a i proto se jim nedostatečně bráníme.

V anketě, kterou k tomuto tématu před několika týdny uspořádal náš institut (výsledky jsme publikovali v  říjnovém Newsletteru IVK) odpověděl v podobném duchu jeden z dotázaných, že „problémem dnešního nebezpečí je to, že – oproti komunismu a nacismu – pro něj nemáme žádné jednotné pojmenování.“ Připojil k tomu doplňkovou tezi, že „co nelze krátce a výstižně pojmenovat, to se špatně identifikuje. Demokracii momentálně neohrožuje ucelený ideologický politický systém, ale směs mnoha vzájemně se podporujících ideologií.“ Tím velmi pěkně vyjádřil i můj názor. Věřím, že si tento problém stále více lidí začíná uvědomovat.

autor: Český rozhlas Plus

Související