Ještě pár dní po listopadu jsem myslel, že je odpor proti režimu marný, říká známý kritik Machovec, který měl ve sklepě sklad samizdatu

17. duben 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martin Machovec

Československá undergroundová literatura je po 30 letech od pádu komunistického režimu předmětem bádání literárních historiků. Editor nakladatelství, kritik a pedagog Martin Machovec, který byl hostem Hovorů Davida Šťáhlavského, zkompletoval už desítky svazků samizdatové literatury.

Chtěli jsme časopis, který by byl i pro „mařeny“ ze severních Čech, vzpomíná vydavatel Vokna Stárek

František Stárek

Samizdatový časopis Vokno slaví 40 let. Od roku 1979 ho vydával František „Čuňas“ Stárek. Jeho počin se profiloval jako hlavní periodikum kulturního undergroundu a časopis pro druhou a jinou kulturu, jak také znělo v podtitulu.

Martin Machovec je ročník 1956, a tak totalitu sám zažil. Scházel se jak se „zakázanými“ chartisty, tak s lidmi z undergroundu a ve sklepě měl sklad (nejen) samizdatového časopisu Vokno. Proč se svépomocnému šíření textů vlastně říká samizdat?

„Historikové se shodují, že se tak vzdával hold lidem v Sovětském svazu, kteří v daleko horších podmínkách a dřív než v Československu začali s něčím podobným,“ vysvětluje.

Ikona: Egon Bondy

Kritikovi „učarovala“ velká undergroundová osobnost – Egon Bondy (1930–2007). Jeho dílo už stačil uspořádat do tří svazků o tisíci stranách. „Má cesta k Egonu Bondymu zabrala řadu desetiletí,“ přiznává Machovec. Nebylo to jen jeho básnické, prozaické a filozofické dílo, ale znal se s ním už jako malý kluk.  

Editor Martin Machovec: Bondy byl jedním z těch, kteří nikdy nevyrostli

Egon Bondy

Nedávno vyšel první díl Básnických spisů Egona Bondyho, jednoho z největších českých básníků druhé poloviny 20. století. Bondyho texty i životní postoje ovlivnily řadu dalších autorů, mezi jinými Ivana Martina Jirouse, Jáchyma Topola, J. H. Krchovského nebo Petra Placáka. O Bondyho literárním odkazu jsme mluvili s editorem jeho díla Martinem Machovcem, který Básnické spisy pro nakladatelství Argo sestavil.

„Byl žákem mého otce na Filozofické fakultě, pak i kolega. Zbyněk Fišer, který psal pod pseudonymem Bondy, mě seznámil s undergroundovým okruhem kolem Ivana Martina Jirouse někdy na počátku 70. let.“ Tito lidé Machovce formovali v době puberty a po roce 1989 měl pocit, že musí dluh splatit.

Bondy ale protestoval proti tomu, aby byl považován za nějakého gurua. Jak ho Machovec poznal, opravdu tak na okolí působil a „přitahoval řadu mladých, kteří k němu vzhlíželi. Byl takovým bezděčným duchovním učitelem. I přes osobní problémy a některé pozice v občanském životě, které nejde ignorovat.“

Milan Kundera tvrdil, že dílo a život spisovatele jsou dvě rozdílné věci. Machovec s ním nesouhlasí. „U většinu autorů najdete stopy jejich občanských postojů a Bondyho se to týká velmi výrazně. I pokud máte na mysli jeho kontakty s StB, což je docela složitá historie související s častými úniky na psychiatrickou kliniku.“ Byly prý situace, kdy odmítal na výslechu mluvit, ale taky někdy podlehl a vypovídal.

Samizdat. Smysluplná práce, kterou mohl dělat každý

Samizdatová Revolver Revue

Vědí to asi skoro všichni, ale možná s ohledem na ty úplně nejmladší: samizdat je publikace, vyrobená „na koleně“, bez cenzury, bez dohledu, s minimálními technickými prostředky, v malém nákladu a s jistým rizikem.

Bondy ve svých memoárech dokonce popsal nabídku francouzským tajným službám, že naočkovanými blechami paralyzuje tehdejší sovětské vedení v čele se Stalinem. „To psal někdy v 80. letech a nevydal to ani v samizdatu. Některé epizody působí jako fikce, některé ne. To, že Bondy kontaktoval francouzskou tajnou službu, to už prokázáno máme.“  

Jak pak literární kritik vzpomíná na bouřlivé listopadové dny roku 1989? Nejen že na demonstrace nechodil, protože dlouho nevěřil, že se něco může změnit, ale vlastně ani nemohl. V bytě a hlavně ve sklepě měl tajný samizdatový archiv otce, filozofa a chartisty Milana Machovce (1925–2003), Bondyho a dalších.

Listopadu 89 jsem nevěřil

„Snažil jsem se demonstracím vyhýbat, protože kdyby se na mě policie zaměřila, následovala by domovní prohlídka. Nakonec u mne byli, ale protože je sousedka přesvědčila, že ve sklepě není nic než uhlí, tak do sklepa naštěstí nešli a sklad samizdatu nenašli,“ vzpomíná.    

Otec ho navíc vždy žádal, že když už sám Chartu 77 podepsal, aby to syn nedělal. „Podobně se to dělalo v rodinách řady chartistů, kdy pak alespoň zbytek rodiny mohl žít víceméně normálním životem.“

Martin Machovec patří k těm, kteří si ještě „pár dnů po listopadu“ mysleli, že odpor vůči režimu je marný a stejně se nic nezmění. „Asi ne všichni si to dnes vůbec připustí, ale tento názor ve společnosti převažoval. Byla to beznaděj ze života v totalitě. Osobně mě přesvědčila až Letná a těch půl milionu lidí, co přišlo.“      

Podoba samizdatového časopisu Vokno se dochovala do dnešních dní:

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptal se David Šťáhlavský.

Spustit audio

Související