Marta Smolíková: Samizdat vyžadoval odvahu a nasazení

Kolik u nás fungovalo samizdatových edic nebo jedinců, kteří zakázané knihy takto šířili?
Nebylo jich moc. Nejznámější edice byla brněnská edice Petlice Ludvíka Vaculíka. Ta ostatně v roce 1975 inspirovala Daňu Horákovou a Václava Havla, aby založili Edici Expedice vedenou z Čech, z Prahy. To byla druhá největší a poměrně dost propracovaná edice. Dneska to zní možná naivně, ale dávali si velmi záležet i na grafické úpravě, měli takové manuály, podle kterých se knihy upravovaly. Dělaly se i jazykové revize, takže do knih se případně vkládala errata. Dbalo se na kvalitu.

Kdy se v Československu samizdatové snahy objevily a inspirovaly se někde v zahraničí?
Předobrazem bylo třeba Rusko. U nás ta potřeba nastala po roce 1968, respektive 1971. Tehdy se ukázalo, že řada autorů, kteří dříve vydávali, překládali, publikovali, už tu možnost nemá. Zároveň na trhu nebyla řada knih dostupná. I proto měla třeba Edice Expedice poměrně široký záběr – od beletrie a poezie po překlady filosofických titulů nebo dokonce přírodovědné knihy.

V jakých počtech se samizdaty šířily?
To bylo hodně omezeno praktickými možnostmi – kolik kopírovacích a průklepových papírů se vešlo do psacího stroje. Obvykle to bylo dvanáct, někdy čtyřiadvacet kopií. Pro dnešní lidi je možná nepředstavitelné, že knihy se tehdy přepisovaly na psacích strojích, nesměly se tedy dělat chyby. Každý překlep byl vidět na všech dvanácti a více kopiích. Takže to muselo být velice přesné opisování, používaly se velmi tenké papíry. Poslední kopie byly zpravidla už špatně čitelné, rozmazané. Ale i tak si ty knihy potom půjčovala celá řada lidí. A přestože zejména autorské tituly mladých autorů jako Jáchym Topol nebo Petr Placák byly vydány v počtu pouhých několika kopií, dostaly se k poměrně širokému okruhu lidí. Po revoluci byla řada těch knih vydána v běžných nakladatelstvích.

z výstavy Edice Expedice|foto: Robert Candra

Kolik lidí se zapojovalo do výroby a šíření zakázaných knih? Byl to uzavřený kruh, nebo bylo knihy možné dál volně opisovat a šířit?
Když jsme dávali dohromady výstavu a publikaci o Expedici, ukázalo se, že z těch, kteří pro ni pracovali, patrně nikdo neznal celý ten proces a všechny lidi, kteří do něj byli zapojeni. Bylo to účelové – kdyby se něco „provalilo“, bylo lepší nevědět. Ukázalo se, že přepisovat knihy doma trvá dlouho, i když přepisovali i ti, kteří byli v redakční radě, takže se pak používaly profesionální písařky. A také profesionální vazárny, knížky měly jednotné desky. Texty četli ještě korektoři. Byla to tedy větší skupina lidí. Výtisky se pak distribuovaly zejména prostřednictvích těch, kteří se podíleli na vydávání, šířily se půjčováním mezi lidmi.

Všem včetně přepisovaček a vazačů hrozily postihy, pokud by se přišlo na to, že se podílejí na výrobě a distribuce zakázaných knih. Jaká rizika jim hrozila?
Nejen nějaké popotahování, za to opravdu hrozilo vězení. Byli to velice odvážní lidé. Ve vazačských dílnách, jako byl třeba Tomos v dnešní budově Městské knihovny, se to dělalo třeba po nocích, když byla dílna prázdná. Opravdu hrozily vážné postihy. Pustit se do toho vyžadovalo odvahu a osobní nasazení.

Jak úspěšné byly StB a další orgány režimu ve svém tažení proti samizdatově šířeným knihám?
Kromě samizdatů, které vycházely u nás, tu byla ještě exilová literatura, která vycházela v zahraničí – to, co vydával Škvorecký v Torontu, Svědectví, Listy... Tu sem bylo třeba dopravit. Jedním z největších incidentů bylo zabavení karavanu, ve kterém byla ukrytá tato exilová literatura, ale zároveň tam policie objevila seznamy lidí, kterým se má doručit. Ty seznamy bohužel nebyly šifrované, takže byla uvězněna celá řada lidí. Ivan Havel a Olga Havlová byli také vyslýcháni. Ivan, který po uvěznění Václava Havla od něj a od Dani Horákové převzal vedení Expedice, pak zhruba na dva roky přerušil své angažmá. Zejména proto, že nechtěl poutat pozornost režimu a přivést další lidi do potíží. Po dvouleté pauze se pak Expedici věnoval až do roku 1989.

|foto: Robert Candra

Edici Expedice financovali lidé, kteří se na ní podíleli, nebo měli třeba nějakou pomoc ze zahraničí?
Existoval určitý systém sdílení nákladů, ale byla tam i zahraniční podpora prostřednictvím tehdejší Nadace Charty 77. Do určité míry to vlastně bylo jakési svépomocné podnikání, které dobře fungovalo celých pětadvacet let. Bylo vydáno 232 titulů, svazků to bylo ještě víc.