„Ještě jednou vidět nohy Marlene Dietrich,“ přál si před smrtí český šlechtic Alexander Kolowrat

21. duben 2018
Alexander Kolowrat-Krakowský při závodu

Narodil se 29. ledna roku 1886 ve Spojených státech amerických. Nejčastěji mu říkali Sascha.

Celá Evropa ho znala jako motocyklového a automobilového závodníka, pilota řídícího tehdejší letadla. Byl také zakladatelem rakouské kinematografie.

Vídeň si s výročím roku 1918 ve velkém stylu připomíná svou „zlatou éru“

Monumentální pomník císařovny Marie Terezie ve Vídni

Doslova záplavou výstav slavných – a v některých případech dodnes šokujících – výtvarných děl, designu a architektury si Vídeň letos připomíná svou „zlatou éru“. Ale zároveň i sté výročí smrti hned několika uměleckých legend.

Ostatně na několika místech Vídně jsou vidět dodnes stopy, které se váží právě k jeho osobnosti. Památník na místě tehdejších filmových ateliérů, pamětní deska na domě, kde bydlel a jedna z vídeňských ulic, Kolowratgasse.

Malý Sascha se spolu s rodiči do českých zemí, tehdejšího Rakouska-Uherska přestěhoval, když mu byly dva roky. I když jejich usedlosti byly v českých zemích, Alexander se na studia vydal do Vídně, tehdejšího hlavního města monarchie. Tam odmaturoval a už krátce po maturitě absolvoval svůj první automobilový závod. Jeho kariéra závodníka ho ostatně provázela po celý jeho další život.

Při jednom pobytu v Paříži se setkal s filmovou výrobou a byl nadšen. A tak v roce 1910, to mu bylo 24 let, založil na svých statcích v Přimdě na Tachovsku filmové ateliéry a vznikla tak společnost Sascha-Filmfabrik. Jeho první filmovou tvorbou byly dokumenty.

Alexander "Sascha" Josef Kolowrat-Krakowský (1886–1927)

Jeho filmová společnost se začala výrazně prosazovat. Přestěhoval filmové ateliéry do Vídně a vedle dokumentů se začal orientovat také na film hraný, dokonce v počátcích i sám režíroval.

Období 1. světové války bylo pro něj dalším zlomovým obdobím, vyráběl válečné týdeníky a od roku 1915 byl také vedoucím filmového oddělení generálního štábu.

Památník hraběti Alexanderu Kolowratovi ve vídeňském Sieveringu

Dalším přelomovým rokem v jeho filmařské dráze byl rok 1916, kdy koupil v Německu starý letištní hangár a převezl ho do Vídně. Nechal ho stavebně upravit, prosklít a vznikl – na vídeňském předměstí v Sieveringu – první plně profesionální filmový ateliér na území tehdejšího Rakouska-Uherska. Dnes je tam bytová zástavba a Saschu Kolowrata připomíná památník, který je tam umístěný.

Filmový pionýr i automobilový závodník

Jeho filmová společnost chrlila jeden film za druhým. Nejen ony zmiňované válečné týdeníky, ale také milostné romance, propagandistické filmy, grotesky, dramata psychologická i válečná.

Autorka Ivana Chmel Denčevová před vchodem do areálu, kde byly filmové ateliéry Alexandera Kolowrata

S koncem 1. světové války končí také mnohonárodnostní stát Rakousko-Uhersko. Rodina Kolowratova nadále sídlí v nově vzniklém Československu, Alexander Kolowrat přijal československé občanství a nabízel své služby novému státu. Filmový průmysl, který založil ve Vídni, ale neopustil a nadále tam působil.

K jeho schopnostem patřilo také nacházet a oslovovat talenty. Právě tak se v jeho ateliérech rozjela kariéra dvou posléze velmi známých a oceňovaných režisérů, byl jím Mihály Kertész – pozdější Michael Curtiz – a Alexander Korda.

Pamětní deska na domě, ve kterém Sascha Kolowrat bydlel

V Kolowratových ateliérech a jeho filmové společnosti vznikly velkofilmy Sodoma a Gomora, Královna otroků či Mladý Medard. Právě Sodoma a Gomora byl filmem, který se natáčel v roce 1922, na vídeňském vrchu Laaerberg. „Ve filmu vystupovaly tisíce statistů a kulisa chrámu, zničeného na konci filmu při katastrofě, je údajně největší filmovou stavbou v dějinách. Hlavním kameramanem filmu byl Gustav Ucický, syn malíře Gustava Klimta,“ uvádí ve své knize Vídeň, literární toulky podunajskou metropolí, Vladimír Fiala.

V prosinci roku 1927 měl v kinech premiéru poslední film, který Sascha Kolowrat produkoval: Café Electric, v hlavních rolí Willy Forst a do té doby neznámá herečka Marlene Dietrich. Bylo to krátce po zrušení cenzury, takže diváci dodnes mohou vidět přelomové záběry: líbající se Marlene, či její dlouhé odhalené nohy.

V té době byl Sascha Kolowrat už těžce nemocen, umřel ve svých 42 letech v roce 1927. Herec Karl Hartl tehdy prý jinému herci Charlesi Highamovi vyprávěl:

„Hrabě Kolowrat mi při mé návštěvě v sanatoriu řekl: ´Mám nesplněné přání. Chtěl bych, než umřu, ještě jednou vidět Marleniny nohy.´ Marlene Dietrich v té době ve Vídni hostovala v divadelní hře Broadway. Šel jsem do zákulisí a předal jí vzkaz. Marlene se usmála a pokývala hlavou. Druhý den si zavolala řidiče, aby jí odvezl do sanatoria. Vešla do Kolowratova pokoje, zvedla lem sukně, chvíli postála, popřála mu zdraví a odešla. Hrabě si mě zavolal a s úsměvem odtušil: ´Teď můžu umřít šťastný.´ A jak řekl, tak udělal. Druhého dne zemřel.“

Nejen památník, deska na domě, název vídeňské ulice jsou stopy, které jsou spojeny s českými zeměmi a hrabětem Alexanderem Kolowratem. U příležitosti 50. výročí založení společnosti Sascha Film byla ustanovena filmová cena Sascha-Pokal a film Café Electric byl restaurován Rakouským filmovým archivem a dodnes je příležitostně s úspěchem promítán. Byl také vydán na DVD nosiči, ale celý náklad je vyprodán.

Kolowratgasse, vídeňská ulice pojmenovaná po Alexanderu Kolowratovi

Hraběte Saschu Kolowrata znala celá Evropa, od Paříže, přes Berlín, Londýn, až po filmový svět USA. Pro kinematografii objevil řadu talentů a umělců. Ostatně velmi rychle pochopil význam filmu pro svět kultury, společnosti, ale také propagandy.

V Česku je znám spíše v souvislosti se svou kariérou automobilového závodníka, jak ji literárně zpracoval spisovatel Adolf Branald v knize Dědeček automobil. V historii rakouské kinematografie je zapsán jako „filmový pionýr“ a v naší historii by měl být uveden jako muž všestranných talentů, nositel nejen důstojnosti daného šlechtického rodu, ale také do značné míry vizionář.

Ve Vídni byla v rámci reportáží hostem filmařka Zuzana Brejcha, ve studiu historik Zdeněk Hazdra.