Je normální, pokud v době pandemie nezvládáte vše jak dřív. Velké úkoly řešte po ránu, kdy je mozek nejvýkonnější, nabádá kouč Tuka
Mnoho lidí dnes místo v kancelářích sedí u počítače na home office. Vázne tak komunikace? „Běžně jsme na poradách sice spolu, ale jen fyzicky, nejsme spolu duševně. Online komunikace byla před pandemií větší strašák, než jak se ukázala v realitě,“ říká v pořadu Hovory kouč Vladimír Tuka.
Čtěte také
Pokud jste rozumní, tak si najdete čas i na to, abyste si s kolegy popovídali i o jiných než pracovních věcech.
„Právě tak se upevňují vztahy – a pak je samozřejmě příjemnější i samotná komunikace. Nenahradí to takové to švitoření u kávičky, ale i tak se můžete zeptat, jak bylo o víkendu, nebo včera. Lidský rozměr komunikace stále zůstal – a je jedno, jestli se bavíte po telefonu, přes videokonferenci, anebo napřímo. Toho jsme se naštěstí nezbavili,“ myslí si Tuka.
Někteří lidé už nebyli v kanceláři víc než rok. Není tak neobvyklé, že jsou někdy podrážděnější.
„Ne všichni umí pracovat s technologiemi při virtuální komunikaci. Je ale potřeba, abychom nesledovali jen cíle, úkoly a výsledky. Jsou šéfové, kteří říkají: Nemám vás v kanceláři, tak vás budu mít stále na e-mailu nebo na videu. To je ale špatně.“
Nemusíte zvládnout všechno
Podle Tuky až příliš dbáme na to, abychom zvládali všechno.
„V běžném životě máme pocit, že musíme zvládat vše, a nějak to taky zvládáme. Teď máme plnou hlavu starostí s tím, aby vše klaplo – starosti o děti, o domácnost –, vše je jen na vás. Ale všechno stíhat prostě nemusíte.“
Čtěte také
Důležitější je podle kouče problémy selektovat a tak zvládat stres, který je vyvolaný současnou zásadní změnou, nezvyklostí současné situace života v pandemii.
„Takže je tady sociální hrozba – nemůžeme se vídat, objímat, nemůžeme spolu chodit na party. A k tomu je tady další hrozba v podobě samotné nemoci covid-19. Snižují se nám kognitivní kapacity, mnoho věcí si nejsme schopni dobře promyslet, protože jsme ve stresu a pod tlakem,“ popisuje.
Rada je tak zdánlivě jednoduchá: nesmíte chtít prostě dělat vše tak, jak dřív, jinak to zvládnout ani nejde.
Ztrácíte motivaci?
Kouč má radu i pro ty, kteří pomalu ztrácejí motivaci. „Demotivace je často spojena s tím, že se nám ztrácí vidina budoucnosti. Když už jsme v tom tunelu, nevidíme ani to malinké světýlko, tak máme pocit, že nikam nejedeme. Ale je pár věcí, které vám pomohou.“
Čtěte také
Člověk by si měl vytvořit rutiny, které má mozek nesmírně rád, tedy něco, o co se může opřít.
„Nejen v zaměstnání, ale v i soukromí je pak dobré mít promyšleny odpovědi na otázku proč. Proč to dělám, třeba pro děti, proto, abych něco přinesl světu, abych byl fit, abych tady byl dlouho. Takže pokud vám toto utrpení dává smysl, víte, proč to děláte, tak to zvládnete snáz. Ani pak to není lehké, ale je to snazší,“ nabádá.
Pracujte hned ráno
Pokud se dostanete do fáze, kdy máte před sebou velký úkol, ale prokrastinujete celý den a všechno odkládáte, tak se podle Tuky asi jedná o něco většího, na co potřebujete volnou kapacitu, potřebujete se nad problémem zamyslet.
„Mám pocit, že často mrháme našimi mentálními kapacitami, a to proto, že si myslíme, že mozek je přes den stejně výkonný. Ale ono to není pravda. Nejvýkonnější jsme, když je mozek odpočinutý, když nabral energii. Většinou je to ráno, ale u sov to může být i v noci.“
Čtěte také
Takže, když hned ráno sedáte k počítači, místo toho, abyste se pustili do e-mailů a dalších drobností, začněte s velkými úkoly. Druhým trikem, jak si pomoci, je podle kouče rozparcelování velkého úkolu do menších.
„Není to nic, co bychom vlastně dávno nevěděli, jen to neděláme. A je toho tolik, co víme a neděláme, že je to až zarážející. Prokrastinaci ve chvíli, kdy máte pocit, že máte udělat něco velkého, lehce zvládnete, když si úkol rozdělíte a jdete na to s plnou silou, s plnou kapacitou. Pak ani nemáte důvod, proč to odkládat,“ dodává kouč Vladimír Tuka.
Celý rozhovor s řadou koučových rad si poslechněte v audiozáznamu. Ptala se Naděžda Hávová.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
