Apolena Rychlíková: Pracovat šestnáct hodin v kuse? Poslanec a průmyslník Pavel Juříček na cestě k nevolnické dystopii

17. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Poslanec za ANO a majitel výrobce automobilových dílů Brano Group Pavel Juříček

Podle zákoníku práce je dnes možné strávit v práci na jedné směně maximálně dvanáct hodin v kuse. Poslanec ANO a majitel výrobce automobilových dílů Brano Group Pavel Juříček přišel s návrhem prodloužit maximální pracovní dobu z dvanácti na šestnáct hodin. Využil příležitosti a svůj návrh připojil k novele zákona o zaměstnanosti.

Čtěte také

Argumentuje tím, že by firmy měly mít možnost prodlužovat pracovní dobu v případě požáru továrny nebo povodní – jenže to není tak úplně pravda. Podle všeho jde i o možnost, jak lidi držet v práci i v jiných případech, třeba ve chvíli, kdy firmám hrozí zpoždění dodávek kvůli výpadku většího množství pracovníků.

Nápad jako vystřižený z nějakého dystopického románu není prvním důkazem o hodnotách, které poslanec ANO zastává. V minulosti třeba neváhal a stoprocentní nemocenskou – která je třeba v Německu běžná – nazval „genocidou“. Sám Juříček dodává, že tuto možnost konzultovat zhruba s třicítkou dalších podnikatelů a i jim se tento nápad zalíbil.

Jako v 19. století

Zavedení osmihodinové pracovní doby bylo v Československu provázáno se vznikem demokratické a moderní republiky v roce 1918. Zákoník práce, chránící zaměstnance před krutou realitou 19. století, kdy bylo běžné, že dělníci u strojů i spali, byl brán jako zásadní modernizační výdobytek.

Čtěte také

Zohledňoval volné neděle, upravoval práci dětí nebo žen a také vytyčoval pravidla pro noční práci: provoz v noci měl být pouze pro ty podniky, u kterých to je nezbytně nutné. Étos jasně dané pracovní doby a zaručené minimální mzdy, na kterou mají pracující nárok, byl étosem moderní, svobodné a sebevědomé společnosti.

A tu chtějí někteří podnikatelé v čele s Juříčkem zjevně zpochybnit a nabourat – místo zlepšování podmínek v podobě debat o kratší pracovní době vidíme pravý opak. Návrat k předmoderní společnosti a nemorální hazardování z hlediska ochrany zdraví i bezpečnosti pracujících. I dvanáctihodinové směny jsou na hranici zvládnutelnosti.

Pandemie koronaviru přitom definitivně potvrdila pozici Česka jako montovny bez přidané hodnoty, kde je hlavní „konkurenční výhodou“ levná práce. Je stále běžné, že si zaměstnanci v továrnách svou prací nevydělají ani na normální, důstojný život. Že je zákoník práce obcházen a různě ohýbán, ukázala před lety Saša Uhlová ve svém investigativním projektu Hrdinové kapitalistické práce. Z prací, které navštívila, se nedodržoval zákoník práce ani v jedné. Někdy šlo o drobnosti typu absence bezpečnostních školení, jindy o zásadní věci jako rozdílné odměňování agenturních a kmenových zaměstnanců. Nízké mzdy a tvrdé pracovní podmínky ale panovaly ve všech z nich.

Apolena Rychlíková

Někteří další podnikatelé, kteří Juříčka podporují, mluví i o zbytečnosti zákoníku práce jako takového. Stát by prý podnikatelům neměl svazovat ruce. Vzhledem k tomu, jak tristní mzdové a pracovní podmínky dnes panují v řadě českých montoven, člověka hned napadne, kam by tito lidé chtěli ještě zajít. Samozřejmost, s jakou tak základní společenský výdobytek, jako je zákoník práce, zpochybňují, aby mohli zaměstnance ještě více omezovat, je šokující. Člověk se skoro bojí pomyslet na to, s čím přijde tato úzká skupina českých průmyslníků příště. S obhajobou nevolnictví?

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Spustit audio