Jan Fingerland: Úleva z Vystrčila

V tomto ohledu se Česká republika na stupnici minerálů pohybovala někde mezi mastkem a solí kamennou. Od tajného prohlášení čtyř ústavních činitelů přes snaživý výrok jednoho premiéra o dalajlamismu až po čerstvé rozhodnutí parlamentu, že nepoděkuje Tchaj-wanu za zdarma poskytnutou zdravotnickou pomoc v době koronavirové krize.

Čtěte také

Čína chce, aby Tchaj-wan přestal existovat ve vědomí lidí, vysvětluje sinoložka Lomová

Pro Čínu je otázka mezinárodního postavení Tchaj-wanu důležitá z více důvodů, jedním z nich je, že je to také účinná zkouška, kam až politické reprezentace jiných států pod tlakem ustoupí. Před pár měsíci se německý Bundestag velmi kroutil, když ho občanská petice s 50 tisíci podpisy vyzvala, aby zaujal stanovisko k možnosti uznání Tchaj-wanu, a zprvu dokonce ani nechtěl věc uveřejnit na svých stránkách, právě s odkazem na „politiku jedné Číny“. Nejen českým politikům tedy tváří v tvář Číně měknou kolena.

Cesta na jihovýchod

Čtěte také

Vyděsilo mě, že existuje obava, že nás Čína může vydírat nedodáním ochranných pomůcek, říká šéf Senátu Vystrčil o své cestě na Tchaj-wan

Ve zkoušce tvrdosti ale zřejmě obstál bývalý předseda Senátu Jaroslav Kubera, protože by se byl pravděpodobně na Tchaj-wan vypravil. Jeho nástupce Miloš Vystrčil se ocitl v ještě o něco jiné situaci, protože postupně vycházely najevo nové skutečnosti o tom, co se dělo kolem výhružného dopisu Kuberovi i v souvislosti s čínskými dodávkami během koronavirové krize.

Vystrčil by asi našel nějakou únikovou cestu, kdyby chtěl, ale přijal výzvu okamžiku a na Tchaj-wan pojede. Jeho argument je v jádru „churchillovský“ – ustupování nás nezachrání a nakonec stejně přijdeme o čest i o výhody, které si ústupky budeme chtít zachovat.

Sám Vystrčil ovšem dodává, že věrnost sobě i Tchaj-wanu není jednoznačně ekonomicky nevýhodná. Tchaj-wanský kapitál u nás vytváří více pracovních míst než ten čínský, tchaj-wanské investice jsou pro rozvoj české vědy cennější, a jak slýchám od svých známých orientalistů, tchaj-wanské dary na výzkum východoasijské kultury nejsou podmiňovány žádoucími závěry, ke kterým mají odborníci dospět.

Čtěte také

Vztahy mezi Čínou a Tchaj-wanem se opět zhoršují. Vzájemně se obviňují z vojenských provokací, olej do ohně přilila i Amerika

V této souvislosti vyvstávají dvě otázky. Jedna je, zda jeden Vystrčil – nebo jedna jeho cesta – znamená zásadní zlom v českém přístupu, nebo ne. Odpověď je, že ne. Čína nebude moci nechat tuto vzpouru proti své vůli bez odpovědi, přinejmenším odpovědi ekonomické.

Přitom, jak ukazuje dosavadní zkušenost, se najde v českém prostředí dostatek lidí, kteří si odpracují svou část úkolu – postarají se o skandalizaci senátorské cesty a zaplaví debatu tvrzeními o ztrátách na pracovních místech a dalších negativních dopadech, i když to vše budou kroky učiněné z vůle Číny. Co pak? Vystrčilovo rozhodnutí tedy bude mít smysl, jedině pokud se Senátem budou držet basu i další instituce a bude-li určovat nějaký dlouhodobější kurz.

Dvě Číny, jeden názor

Je tu ještě druhý aspekt: dlouhodobý neduh nejednotnosti české zahraniční politiky. Svou linii má vláda, jinou prezident, nyní jako kdyby se svou politikou přicházel i Senát – Vystrčil tvrdí, že se mu dostalo podpory i od řady kolegů z ostatních klubů. Ideální je, pokud ve společnosti existuje základní shoda na zahraničněpolitické linii a také pokud existuje koordinace mezi důležitými hráči. Podle ústavy by měla hlavní roli hrát vláda, zejména premiér a ministr zahraničí.

Čtěte také

Jiří Leschtina: Hradní poselstvo se kálo v Pekingu. Vyrazí šéf Senátu na Tchaj-wan?

Před pár dny se u nás debatovalo o stanovisku tří ministrů zahraničních věcí k otázce izraelské anexe části Západního břehu, přičemž úřadující ministr byl kritizován za odchylku od dlouhodobé politiky. Domnívám se, že ji nijak zásadně neporušil, protože se pohyboval v mezích české podpory dvoustátního řešení arabsko-izraelského konfliktu.

Ovšem také Vystrčilova senátní, tedy mimovládní iniciativa, která má jasné rysy zahraničněpolitické aktivity, nepřekračuje dosavadní rámec. Nepopírá explicitně naši politiku, podle které Čínu reprezentuje Čínská lidová republika. V čem je tedy problém? V postoji čínských partnerů, totiž těch v Pekingu.

Česko se v podání předsedy Senátu nehodlá tvářit, že Tchaj-wan neexistuje, že nefunguje jako stát de facto. Jeho velkou vinou v očích Pekingu je, že funguje jako demokratický a prosperující stát, a tedy je vlastně ukázkou toho, čím by Čínská lidová republika mohla být, kdyby se na pevnině vyvíjely věci jinak.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

A to je asi klíč k problému. Číně nestačí, že Česká republika uznává ČLR a neuznává Tchaj-wan. Chce, abychom mysleli a jednali tak, jak si představuje ona, zatím jen v otázce Tchaj-wanu. Teď předseda Senátu Vystrčil – jaksi i za nás - nahlas řekl, že on se tím řídit nehodlá.

Autor je komentátor Českého rozhlasu