Jan Fingerland: Rusofilové a rusofobové

26. leden 2022

Na Rusko nelze zapomenout. A kdyby, ono se nakonec zase připomene. Třeba přesune své vojáky k hranicím jiného státu. Náš ruský problém tím ale nekončí. Postoj k Rusku je u nás důležitým symbolickým tématem, na kterém se lomí společnost, někdy i rodiny. Řekni mi, co si myslíš o Rusku, a já ti řeknu, co si myslíš o Americe, Hitlerovi, demokracii, svobodě, dějinách, umění, jídle, a kdoví čem ještě.

Tato debata samozřejmě trpí řadou neduhů. Třeba že se nevede o Rusku skutečném, ale imaginárním, takže každý má vlastně to své vnitřní Rusko. Že často nevychází z dobré znalosti, někdy ani z dobré vůle.

Debata je zatížená řadou dějinných traumat: těch našich s Rusy, i ruských s námi, Němci, Mongoly, Evropou – a se sebou samými. Své démony má samozřejmě každý národ, v případě Ruska se ale jeho traumata nějak podařilo vyvést za hranice i bez zelených mužíků a ta teď straší ve veřejných debatách mnoha zemí.

Milovníci a hateři

Jedním z problémů, na které často narážíme, je rozlomení debatujících na dvě skupiny – rusofily a rusofoby. Jde o umělé termíny, které vznikly v zapálené debatě. Neoznačují vlastní skupinu, ale ty druhé, tak, aby usnadnily její delegitimizaci.

Čtěte také

Zvláště termín rusofobie je značně matoucí. Za rusofoba může být označen každý, kdo něco ruského zrovna nechválí. Jiný problém spočívá v příponě -fobie. Vlastně naznačuje, že dotyčný trpí strachem – neboli problém je na jeho straně. Pokud jsem mohl dohledat, pojem rusofobie vznikl v samotném Rusku právě jako pokus převrátit debatu.

Současně to neznamená, že neexistuje protiruský sentiment. Nepochybně ho lze nalézt i u nás, od skutečné nenávisti, přes snobskou povýšenost nebo vlastní komplexy až po jakousi alergii, snad pochopitelnou vzhledem k historii. Civilizovaný člověk se ovšem nepozná podle toho, že nemá averze, ale podle toho, že si je uvědomuje a pracuje s nimi.

Čtěte také

Problematický je i pojem rusofilie. I ten může být použit jako prostředek, jak zbavit svůj protějšek racionality, a tedy nároku na zvážení jeho argumentů. Může nicméně opravdu být trefným označením určitého celkem zavedeného postoje, který se skutečně břemena argumentování zbavil.

Totiž podrobil se určitému narativu, v němž platí vždy všechno: třeba oprávněné obavy maličkého Ruska z cizího úroku – i nepřemožitelnost nejmodernějších ruských zbraní, kterých se všichni bojí. Odmítání očkování i zázračná účinnost vakcín Sputnik. Rusko je i není dědicem Sovětského svazu – a tak podobně.

Povinnosti rusofila

Souvisí to s jinou rovinou. Pokud by skutečně někdo měl být „rusofil“ nebo „rusofob“, co vlastně miluje nebo nenávidí? V tom je asi největší past takto nastavené debaty.

Čtěte také

Tváříme se, že mluvíme o vztahu k nějakému národu, jenže v jednom balíku dostaneme amalgám, který obsahuje vše: jednotlivé Rusy i celý ruský národ, a to včera, dnes i zítra. Ruskou společnost i ruský stát. Státní zřízení i vládu. A nejen vládu, ale i její momentální politiku.

Jestliže nesouhlasím s okupací Krymu, urážím tím svého přítele Petra Ivanoviče? Jestliže rád poslouchám Vysockého, musím přijmout současný „závazný“ moskevský výklad příčin a průběhu 2. světové války? A ze všeho nejvíce – pokud se mi nelíbí politika Vladimira Putina, jsem proti Rusku? Proti jeho bezpečí, důstojnosti a prosperitě?

Čtěte také

Tak vlastně zní „železné pravidlo rusofilie“ – kdo má rád Rusko, musí přijmout jeho vidění světa, nebo spíše propagandu jeho současné vlády. Kdo tak nečiní, Rusko nenávidí. Tato logika ovšem stojí na dvou strašlivých nevyslovených předpokladech.

Za prvé, že ruská společnost není schopna žít v jiném systému, než je ten současný. Znamená to tedy, že milovník Ruska nevěří, že Rusové by byli schopni vybudovat demokracii? To je podivná láska.

Jan Fingerland, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus

A za druhé, že Putinova oligarchie, která rozkradla národní bohatství, vyvezla je na Západ a jako náhražku místo prosperujícího státu a kvalitní veřejné správy svému národu nabízí příběh o neustálém ohrožení, je tím nejlepším, co může obyčejný Rus od života čekat.

Dovolím si tedy fiktivní konflikt imaginárních rusofobů a rusofilů odmítnout ve prospěch jiného závěru. Kdo je skutečným milovníkem Ruska, musí být současnou ruskou vládou zhrozen, ne proti obyčejným Rusům, ale kvůli nim.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio