Jan Fingerland: Rozplétání syrského uzlu

Sýrie je jedna z nejstarších kulturních oblastí světa. Leží uprostřed úrodného půlměsíce a na křižovatce cest mezi Egyptem a Mezopotámií. Právě tady se experimentovalo s pěstováním obilí nebo stavbou měst.

Čtěte také

Jan Fingerland: Co čeká Sýrii? Nevídaný experiment

Na takových místech se hromadí mnoho menšin. Jen v Sýrii žijí četné etnické skupiny, nejen Arabové a Kurdové, ale také Turci, Arméni, Čerkesové, Jezídi, dokonce potomci Albánců, Bosňáků, Peršanů nebo Řeků. V nejnovější době zmizeli syrští Židé, ale přibyli ti, kdo se identifikují jako Palestinci.

Nábožensky je mapa Sýrie ještě pestřejší, jen křesťanských skupin je kolem desíti, záleží, jak počítáme. Pro moderní osudy Sýrie je nejdůležitější rozštěpení islámu na sunnitskou ortodoxii, která v Sýrii převažuje, a další odštěpené skupiny, šíity, alávity, ismaílity nebo drúzy.

Svázáni strachem

V Sýrii a sousedním Libanonu řada z těchto menšin přežila pronásledování neb tlak na začlenení po celá staletí, i pod několika setletou nadvládou osmanských Turků, kteří byli sunnité.

Čtěte také

Syřané byli před válkou takoví Švýcaři Blízkého východu, uvažuje manažer Diakonie Českobratrské církve evangelické

Většinou se tyto ostrovy odlišnosti udržely na nepřístupných místech, například v horských oblastech – právě tam žijí místní minority drúzů, alávitů a dalších. Přežili, ale v neprivilegovaném postavení.

Zmínění Osmané nedokázali ani doma v Turecku, natož ve svých arabských državách udržet krok s rozvojem Evropy, a neubránili se pronikání vlivu Francie, Británie a do určité doby i Ruska.

Když se Osmanská říše s koncem 1. světové války zhroutila, evropské mocnosti už byly u toho. Mimo jiné zabránily snu o vytvoření velkého arabského státu, který by zahrnoval velké části Iráku, Sýrie, Jordánska, Libanonu i Palestiny, a vytvořily vlastní hranice.

Čtěte také

Jan Fingerland: Syrské Aleppo? Teď všichni míří na všechny

Tak (mimo jiné) vznikl pás tří novodobých států Libanon-Sýrie-Irák. Všechny tyto státy byly etnicky a nábožensky pestré, ale hranice byly vedeny tak, že dělily jednotlivé komunity, a uvnitř hranic vytvářely zbytečné napětí. Všechny tyto novodobé státy tedy byly zbytečně zatíženy mezietnickým a mezikonfesním soupeřením a strachem menšin.

Byly též opominuty zájmy několika skupin, Kurdů, ale také drúzů, kteří také zůstali rozptýleni mezi tři nebo čtyři státy. Ale také Asyřanů, křesťanského etnika, které je dnes rozprášeno a Západem skoro zapomenuto. I Asyřané usilovali o vlastní státnost, a pokud by ji dostali, mohli dnes existovat jako politická jednotka.

Konec a začátek

Pro osud Sýrie a Libanonu byly důležité případy alávitů a šíitů. V obou státech byli potlačovanými a chudými komunitami, které jako východisko ze své situace našly v tom, že se nakonec „musely“ zmocnit vlády nad celou zemí.

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Syřanům fandíme, tady ale žádné další nechceme

V Sýrii to byli právě alávité, jejichž mladí muži měli šanci na vzestup jedině v armádě. O tuto kariéru naopak nestály privilegovanější skupiny, a tak se jednoho dne Sýrie ocitla v rukou alávitského vojenského režimu.

Podporu tento režim čerpal i od jiných menšin, které se obávaly, že jedinou alternativou sekulární diktatury by byla nadvláda většinových sunnitů. Opozice proti režimu pak přirozeně krystalizovala právě kolem sunnitských islamistických skupin.

Tento model se právě vyčerpal, menšiny už Asada nepodpořily, a sunnité jsou u moci. Menšiny čekají, co bude dál.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Sýrie vyřešila jeden problém, ale další budou následovat – Sýrie je nadále chudá země, rozparcelovaná mezi několik skupin, ovlivňovaná penězi a zbraněmi ze zahraničí.

A především, bez zkušenosti s konsensuální vládou, právním státem, a ze všeho nejvíce, politickou kulturou založenou na vnitrospolečenské důvěře. I se špatnými kartami se ale dá hrát uspokojivá hra.

Autor je komentátor Českého rozhlasu