Jan Fingerland: Rok 2019 na Blízkém východě
O žádném roce na Blízkém východě se nedá tvrdit, že byl klidný. Rok s letopočtem 2019 v tom nebyl jiný, ale byl výjimečný povahou událostí, které během oněch 12 měsíců proběhly.
Jedním z nejzajímavějších jevů byly masové demonstrace v řadě států, které byly někdy bezprostředně motivovány nějakou vládní politikou, ale ve skutečnosti vyjadřovaly dlouhodobý hněv nebo touhu po zásadnější politické změně. Lidové bouře je možné označit za jakousi druhou vlnu arabského jara, tentokrát už poučenější, střízlivější a v jistém ohledu i efektivnější.
Čtěte také
Tyto demonstrace lze z velké části považovat za úspěšné v tom smyslu, že ukončily období vlády několika mocných politiků. Například v Alžírsku lidé donutili k odstoupení dlouholetého prezidenta, respektive zabránili jeho další kandidatuře. Tím také ohrozili vládu byrokraticko-armádní oligarchie, která zemi dlouhodobě autoritativně vládne.
Ještě výraznější zlom zažil Súdán, kde demonstranti dosáhli pádu desítky let vládnoucího autokrata, prezidenta Umara Bašíra. Jeho vláda byla poznamenána řadou zločinů proti nejrůznějším skupinám obyvatelstva, v poslední době se dokonce mluví i o vyšetřování zločinů spáchaných v Dárfúru.
Velké protesty zasáhly i Libanon a Irák, arabské země, ve kterých velkou roli hraje napětí nebo rozpor mezi šíitským a sunnitským obyvatelstvem. Lidé se scházeli ve jménu boje proti korupci, klientelismu a privatizaci státu mocnými skupinami. To zahrnovalo i pozitivní jev, totiž alespoň částečné smíření jednotlivých náboženských skupin ve jménu společného, nadkonfesního cíle.
Pokus Turecké republiky o expanzi
V obou zemích vedly demonstrace k pádu mocných mužů, ale nad dlouhodobou účinností volání po zásadnější změně visí otazník. Libanonské i irácké demonstrace měly ještě jeden terč, a to je íránský vliv v těchto zemích. Íránská vládnoucí garnitura dlouhodobě usiluje o rozšíření své působnosti v arabském světě, často prostřednictvím svých klientů, jako je libanonské hnutí Hizballáh nebo různá politicko-vojenská uskupení v Iráku.
Čtěte také
Řada protestujících vyjadřovala otevřenou nelibost nad tím, že Írán používá jejich země pro své vlastní mocenské a imperiální záměry. Zvláště patrné to bylo v Iráku, kde se proti íránskému vměšování ohradily i významné náboženské osobnosti šíitského vyznání. Íránský režim však považuje tuto svou zahraniční politiku a expanzi vlivu ve východním Středomoří za součást své politické identity.
Velké demonstrace však zaznamenali i tam. Také Íránci jsou rozhořčeni tím, že jejich potenciálně bohatá země poskytuje vlastnímu obyvatelstvu tak málo, a stále více se ozývaly hlasy, které se stavějí právě proti drahé expanzionistické politice. Mnohem více než kdykoli předtím se mezi demonstranty objevovala hesla nikoli proti konkrétním představitelům režimu, ale přímo proti režimu samotnému.
Íránská vládnoucí garnitura tuto změnu nepochybně zaznamenala, a v tuto chvíli se jí podařilo nepokoje utlumit. Skutečnost, že se proti státnímu útlaku ozývají stále nové segmenty společnosti, od městských žen, které chtějí více osobní svobody, až po chudinu, která zatím byla k režimu loajální, může znamenat předzvěst velkých změn.
Čtěte také
Íránská vláda musela odbourávat některé subvence kvůli tomu, že její ekonomika strádá vlivem amerických sankcí. Ty mimo jiné značně omezují možnosti íránského státu exportovat ropu, a tedy inkasovat peníze za jednoznačně největší příjmovou položku tamního rozpočtu.
Írán se tedy ocitl ve dvojí konfrontaci – s řadou států v oblasti, zejména Saúdskou Arábií, ale také Trumpovými Spojenými státy, které odstoupily od mezinárodní dohody o íránském jaderném programu a žádají její přehodnocení.
Kromě regionálního napětí mezi Íránem na jedné straně a arabskými státy, případně i Izraelem na straně druhé se v oblasti rozbíhá další velký střet. Je to pokus Turecké republiky o expanzi v širším okolí.
Čtěte také
To se projevilo nejen tureckým vpádem do dosud Kurdy ovládané severovýchodní Sýrie, ale také stále asertivnějšími postoji ohledně těžby plynu ve Středozemním moři, zejména kolem Kypru, a také zesilujícím vlivem Turecka v Libyi, kde mezi sebou bojují dvě různé vlády.
To je nejen projevem tureckého nacionalismu nebo chuti stát se regionální velmocí, ale i ideologického střetu, ve kterém Erdoganova vláda stojí na čele islamismu inspirovaného Muslimským bratrstvem, zaměřeného proti sekulárním vládám, jako je ta egyptská, nebo vládám, které mají o islámu či islamismu jiné představy, v první řadě Saúdské Arábii, nyní vedené pevnou rukou korunního prince Mohameda bin Salmána.
Přinejmenším krátkou zmínku si zaslouží dopadení a usmrcení vůdce Islámského státu Abú Bakra Bagdádího.
Blízký východ uplynulého roku se tedy odvíjel ve znamení těchto dvou procesů – na jedné straně obnovené snahy veřejnosti dostat věci pod svou kontrolu a za druhé zesílení regionálních konfliktů, ve kterých se nejsilněji angažuje Írán, Turecko a silné arabské země, zejména Saúdská Arábie a Egypt. Jsou to události vážné, ale ne úplně bez naděje.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
