Jan Fingerland: Palestina více uznána. Co dál?
Počet států, které uznávají palestinskou státnost, se v těchto dnech zvýšil o několik dalších, celkem výrazných jmen. O dopadu těchto kroků, a významu pro samotné Palestince, se však nadále vede debata. Na okraj pravidelného jednání Valného shromáždění OSN letos probíhá i konference o dvoustátním řešení izraelsko-palestinského konfliktu, tedy vzniku nezávislé Palestiny vedle už existujícího Izraele. Vše se samozřejmě děje na pozadí probíhající války v Gaze.
Už loni v létě několik států, například Španělsko, Norsko nebo Irsko, nezávislost Palestiny uznaly. Letos jde o Kanadu, Británii, Austrálii nebo Francii, státy, dosud považované za mnohem bližší Izraeli, než je třeba tradičně k Jeruzalému kritické Irsko.
Čtěte také
Vesměs jde ale také o státy západní, z toho dva členy Rady bezpečnosti. Snad jde i o projev určité opozice vůči postoji Spojených států.
Američané, podobně jako Japonsko nebo Česká republika, přinejmenším donedávna souhlasili s konečným cílem, tedy vznikem nezávislé Palestiny. Podmiňovali ho ale bilaterálním jednáním mezi Izraelci a Palestinci, jednoznačným odstoupením od terorismu a také uznáním Izraele, což by mělo konflikt ukončit i do budoucna.
Po kouscích
Nyní uznává nezávislou Palestinu kolem tří čtvrtin států, i když různé země ji uznaly v rozdílných obdobích z rozdílných důvodů, jako Československo v roce 1988. Státy, jako Británie a Francie nyní tvrdí, že svým krokem chtějí oslabit Hamás a posílit Palestinskou autonomii, a tím napomoci míru. Francie a Británie jakoby vlastně Izraelcům říkali, že vědí lépe než oni, co je pro ně dobré.
Čtěte také
Nepochybně jde také o nějaký signál nesouhlasu vůči vládě Benjamina Netanjahua, nejen s pokračováním války v Gaze, ale i stavbou osad, které mohou vznik budoucí nezávislé Palestiny zkomplikovat, i když určitě ne znemožnit, jak se často píše.
Panuje samozřejmě spor o to, jakou politickou váhu má uznání Palestiny ze strany zmíněných států. Nepochybně nějakou má, protože izraelská vláda chápe tento postup jako nepřátelský, a hodlá prý odpovědět anexí Západního břehu.
Izraelci, ale nejen oni, poukazují také na to, že za úspěch toto západní uznání Palestiny považuje i hnutí Hamás, které tím zpětně ospravedlňuje svou dosavadní politiku. Efekt, podle kterého má přispět k ukončení války, se pak těžko může dostavit, a možná je kontraproduktivní.
Čtěte také
Samotné uznání Palestiny je něco, co přinejmenším symbolicky posiluje palestinský hlas, ale jde o bilaterální záležitost, nikoli přijetí Palestiny za plnoprávného člena OSN. Také je otázka, jak přesně se změní postavení Palestiny v bilaterálních otázkách, teoreticky by takové státy měly přestat považovat exilové Palestince za uprchlíky.
Některé ze zúčastněných vlád jsou v podezření, že jim jde o uklidnění domácích muslimských voličů. Nebo o – jak říkají Američané – virtue signalling, předstírání ctnosti. Tytéž státy více méně ve stejné době uznaly marockou okupaci Západní Sahary, a nemluví o uznání, řekněme, nezávislého Kurdistánu, nebo snad dokonce Baskicka.
Uznané a existující
Uznávání Palestiny kritizoval nepřekvapivě Benjamin Netanjahu, ale nejen on. I mnohem úměrnější izraelští politici se domnívají, že západ nechápe, podle jakých pravidel se v regionu hraje. A kladou si otázku, zda jsou tyto státy připraveny alespoň trochu si spálit prsty při řešení zásadní otázky, co s Hamásem, nebude-li vojensky zničen.
Čtěte také
Bude-li existovat nezávislá Palestina, kdo se postará o to, aby se Hamás znovu nedostal k moci. A to nejen v Gaze, ale i na Západním břehu, což by byla pro Izrael strategická katastrofa.
Izraelci nedůvěřují nejen Hamásu, ale ani Palestinské autonomii, obě tyto zárodečné Palestiny byly a jsou nefunkční, každá jinak, a nezdá se, že by se chystala nějaká zásadnější změna v jejich fungování. Tato skepse panuje i na izraelské levici, která byla dříve hlavním hlasatelem vzniku nezávislé Palestiny.
Určitou naději poskytuje projev předsedy palestinské autonomie Mahmúda Abbáse k Valnému shromáždění, pronesený na dálku, protože od Washingtonu nedostal vízum. Žádá stažení izraelské armády, ale také vyzval Hamás k okamžitému složení zbraní, slíbil vznik demilitarizované Palestiny a vypsání voleb – které dosud sám blokoval. Nadále ovšem udržuje systém, podle kterého jsou vypláceni všichni, kdo se podíleli na teroristických útocích.
Nepochybně je správné uchovat nějak naději, že toto řešení, které je v nějaké podobě na stole už od roku 1937, přece jen přijde na řadu, jaksi po vyčerpání všech jiných možností. Zda uznávání Palestiny v této podobě věci pomůže, zůstane předmětem debat. Jinak ale stále platí, že uznáním žádný stát reálně nevzniká, stejně jako bychom našli státy, které reálně existují, i když je nikdo neuznává.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
